Mikulka: Buržoazie (Divadlo Na zábradlí)

V porovnání se starým Nenápadným půvabem z Reduty se zdá nová Buržoazie ze Zábradlí proměněná více, než by jeden čekal (i když pro vnějšího pozorovatele není takové porovnávání úplně snadné, všechno si jednoduše zapamatovat nelze). Kupodivu ani ne tolik v důsledku několika přeobsazení. Důležitější je, že se Na zábradlí hraje v malém prostoru; vše je mnohem sevřenější, natěsnanější a koncentrovanější. Pocit téměř fyzického odporu při blízkém pohledu na hemžení pod nadzvednutým kamenem se dostavuje mnohem intenzivněji než ve větší a vzdušnější Redutě. Dobře vychází i obrácení scénografie. Původně se hrálo jakoby „za kulisami“, tady se protagonisté mačkají „uvnitř“, v podivně prázdném měšťáckém salónu s prázdnými rámy bez obrazů na stěnách.

Varyš: (Ná)sleduj mě (Nové divadlo Krakow - Divadelná Nitra)

Polské Paralelní životy, (Ná)sleduj mě krakovského Nového divadla v režii Radka Rychcika naopak patřily k nejméně ceněným. Čert ví, jestli tolik lidí pobouřilo, že to trvalo jen nějakých čtyřicet minut, že tam vystupovala striptérka, nebo prostá skutečnost, že na štědře dotovaný grantový projekt to bylo poněkud příliš minimalistické.

Mikulka: Radoci letos nebudou

 „Nadační fond Cen Alfréda Radoka neudělí ceny za divadelní a dramatickou tvorbu za rok 2013. K tomuto rozhodnutí vedl jeho členy fakt, že samotné kategorie i způsob rozhodování o jejich laureátech jsou dlouhou dobu neměnné, což na jedné straně posiluje jejich hodnotu, ale občas bývá i důvodem kritiky.“

Pro vysvětlenou: Nadační fond CAR dával své jméno anketě české divadelní kritiky, kterou tradičně organizuje časopis Svět a divadlo. Neudělení radokovských cen tedy znamená, že výsledky sadovské ankety (která i letos proběhne stejným způsobem jako dosud) nebudou nadále spojené se jménem Alfréda Radoka.

Varyš: Reflex (odmäk) (Sputnik shipping company - Divadelná Nitra)

Maďarský příspěvek k Paralelním životům patřil na festivalu k nejúspěšnějším: Reflex (odmäk) budapešťské skupiny Sputnik. Hra Pétera Závady v režii Daniela D. Kovácse nápadně připomínala loňskou Anamnézu Viktora Bodó a mám podezření, že většina nadšených ohlasů na Reflex byla způsobena, tím že šlo o konvenční divadlo - na rozdíl od všech ostatních inscenací z cyklu.

Mikulka: Miláček (Městské divadlo Kladno)

Pokud by se mělo najít jedno slovo, které by charakterizovalo Špinarovu inscenaci Miláček, mohlo by znít „čistá“. Hraje se v prázdném bílém prostoru a jediným scénickým mobiliářem je tyč, na které je jako v obchodě zavěšená řada černých pánských obleků. Kromě toho je na scéně ještě několik reflektorů na stojanech (manipulují jimi sami herci) a černé bedýnky, které si protagonisté na začátku přinesou jako kufry. A ve druhé půlce se ještě objeví velká červená srdce a role bílého balicího papíru, které jsou (trochu dekorativními) součástmi milostných hrátek a útoků.

Švejda: Za zenitem tvorby

Film Jiřího Menzela Donšajni aktualizoval jednu delikátní otázku, která se čas od času vynořuje: jak psát o umělcích za zenitem tvorby? Jak psát o dílech, která v lepším případě opakují či rozmělňují předchozí tvorbu či v horších případech prokazují výrazný propad umělecké kvality?
Referovat o nich stylem „jak si mohl ten a ten dovolit vytvořit takové a takové dílo, když předtím...“? Zdá se mi, že ohánět se kontextem tvorby je zde nepatřičné. Jde přeci o zcela přirozený důsledek stárnutí, úbytku duševních (stejně jako fyzických) sil dotyčného (čestným výjimkám budiž vzdán hold). Co je na tom tak divného?
Přejít je mlčením? Nepsat o nich? Pokud bychom to brali jako jisté gentlemanské gesto, šlo by o dobré řešení – ale jak by k tomu přišla historiografie, kdyby u dotyčné osoby stran reflexe tvorby vězelo od určitého okamžiku prázdno? Nejde totiž, přiznejme si, jen o záležitost pozdního věku tvůrců; v některých případech dochází k uměleckému „sešupu“ již mnohem dříve (z divadelníků mě napadají např. režiséři Vladimír Morávek nebo Daniel Hrbek).

Mikulka: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Rok poté, co Športniki představili jako komunistického světce Jurije Gagarina, podívalo se Studio hrdinů trochu obdobným způsobem na Julia Fučíka. Jan Horák s Michalem Pěchoučkem jsou přitom méně explicitní, zároveň si ale méně vymýšlejí: de facto jen překrouceným a často zcela absurdním způsobem ilustrují či citují citáty z nejrůznějších Fučíkových děl, případně to, co něm řekli či napsali jiní. Výsledné sérii podivně neuchopitelných výjevů se navíc nesnaží dát nějaký zjevný řád nebo chronologii.

Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný.

Machalická: Citový komediant (Studio Hrdinů)

Právě jsem se vrátila z Veletržního paláce a jsem hluboce zklamaná. Takhle prohospodařit lákavé téma jakým je Julius Fučík. Parodovat a karikovat Fučíkovu rudou propagandu, jeho budovatelské, kýčovité a naivní žvásty, zamontovat do toho Gottwalda, vymyslet pár nesmyslů stran Osvobozeného divadla a pomocí toho všeho udělat z Fučíka jen pozéra a hystriona - to mi jako výpověď věru nestačí. Že režie je rytmus a tvar nikdo z pánů inscenátorů netuší, i když se jim musí přiznat (aby ne) výtvarné cítění, v tomto směru je tam skutečně pár zajímavých nápadů, které fungují. Kromě Standy Majera se také nedá moc mluvit o herectví, přečkat poloamatérské etudy na úvod je hodně náročné.
Recenze vyjde v Lidových novinách      

Šotkovský: Magie divadla pro začátečníky (trailer)

(Havelka, Jiří. Zmrazit čerstvé ovoce: Útržky úvah o divadelní zkoušce. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění, 2012. 186 s.)

Varyš: Vnútro vnútra (Divadlo SkRAT - Divadelná Nitra)

Slovenským zástupcem v cyklu Paralelní životy - 20. století očima tajné policie, který pořádá festival Divadelná Nitra, je bratislavské avantgardní divadlo SkRAT, složené z herců-amatérů a produkující především roztodivné dadaistické taškařice. Už to je vypečené. A dobrá volba.

Tématem dvojinscenace Vnútro vnútra jsou v první části (scénář a režie L´ubo Burgr) žánrové obrázky z vnitřního fungování StB a v druhé (scénář a režie Dušan Vicen) osud zavražděného kněze a nepřítele režimu ing. Coufala v roce 1981, který má rozsáhlé konsekvence do současnosti  - tvůrci se jen v malé divadelní nadsázce obávají, že by mohli dopadnout jako všichni, kdo se o případ zajímali před nimi, a to nejen za totality, ale i za "svobodných poměrů". I v nich totiž zmizeli různí lidé za podezřelých okolností; což přímo souvisí s nenarušenou kontinuitou komunistické a současné slovenské justice a bezpečnstních složek. Ostatně, Vnútro vnútra navazuje na předchozí SkRATovskou inscenaci Proces procesu procesom, o níž jsem psal zde.