Mikulka: Antiwords (Spitfire Company & Sivan Eldar)

Dvě věci mi po této svérázné havlovské parafrázi vrtají hlavou: jak asi může představení tohoto typu působit na někoho, kdo Audienci nezná, a jak riskantní může být pohyb po hranici, za kterou se už publikum dívá na herce jako na reálnou osobu, nikoli jen na představitele určité role.

Švejda: Antiwords (Spitfire Company & Sivan Eldar)

Antiwords jsou divadelním remixem Havlovy Audience. Jejich syrovou klaunskou předělávkou. Dvě herečky s velkými hlavovými maskami typu univerzálních funkcionářů přehrávají za občasného doprovodu hlasu Pavla Landovského ze známé nahrávky základní situace, či lépe řečeno „figury“ z Havlovy hry (bez znalosti kontextu inscenace asi sotva může fungovat). Jde vlastně o současný satirický digest, který ale funguje jen do jisté míry.

Mikulka: Skandální začátek velkého festivalu

Zahajovací představení velkého divadelního festivalu se odehrávalo v Dejvickém divadle. Na programu byla zdejší čechovovská premiéra Indián s motorovou pilou. Jako autor byl sice na plakátech uveden David Mamet, pořadatelé však navzdory tomu znejistělé návštěvníky horempádem uklidňovali, že po trochu nezvyklé úvodní scéně to už bude úplně normální Čechov a není se čeho bát.

Uhde: Všemocný pan Krott (Městské divadlo Brno)

Zábavný svět zlatých šedesátých


 V Městském divadle v Brně uvedli 5. října komedii Martina Walsera Všemocný pan Krott. Hostující režisérka Hana Burešová a její dramaturg Štěpán Otčenášek pro ni sáhli do hloubi šedesátých let a myslím, že se nezmýlili. Nepíšu recenzi jejich inscenace, na to jako spolupracovník divadla nemám právo. Chci jen zaznamenat, že jsme se v premiérovém hledišti spontánně smáli a černý humor hry si vychutnali.

Uhde: ČT art nechce intelektuály

V 16. čísle Divadelních novin – vyšlo 1. října – podrobil Vladimír Just kritické analýze dosavadní vysílání nového kanálu ČT art, kterým se Česká televize hodlá zavděčit kultuře (ČT art aneb Slavíci o ornitologii). Kritik si dobře všiml, že jen výjimečně popřává nový kanál příležitost ke střetání názorů. Jeden z účinkujících dokonce odpověděl negativně na moderátorovu otázku, zda má kritika především funkci hodnotově orientující. Není to náhoda. Ředitel ČT art otevřeně na veřejnosti prohlásil, že intelektuálsky se jeho kanál projevovat nebude. Necituji přesně, pouze parafrázuji, ale smysl jeho prohlášení byl jasný.

Ulmanová: K divadelním cenám

Milí moji,

včera jsme měli sezení AICT a mimo jiné se tam také diskutovalo o budoucnosti DOSIEK, jestli by to nechtělo jiný způsob hlasování a pod. (diskuse u nás se ale zatím chválabohu nese na bázi velmi kamarádské a tolerantní), a při té příležitosti mne Dária Fehérová upozornila na diskusi kolem Radokových cen na internetu. Četla jsem Vladimírův článek, diskusi i konečný příspěvek Karla a plně se SaDem souhlasím. Problém je myslím v tom, že my, tj. hlasující v cenách a administrátoři, se stále příliš staráme o to, co na to divadla a (praktičtí) divadelníci.

Švejda: Hladový ples (Studio Dům)

Eva Tálská skládá v nové inscenaci Hladový ples, vytvořené ve Studiu Dům především s pomocí svých oblíbených básníků Františka Halase a Jana Skácela, apokalyptický obraz světa. Odmyslíme-li si její, diplomaticky řečeno, vyhraněný pohled na současnou realitu (plnou úkladů a konspirací), která do inscenace vstupuje zejména prostřednictvím osobních („živých“) komentářů režisérky a která kus strhává na roveň plakátových kritik, je k vidění pásmo poetických obrazů, tak jak jsme u ní zvyklí (a za něž je ceněna). Některé jsou sice zbytné (neodhadují nosnost nápadu, na němž stojí), některé trpí příliš malou zkušeností herců (kteří ve výrazu postrádají větší napětí), ale ty další jsou skutečně sugestivní: např. žena tlačící přes scénu kočárek naplněný hlínou a v ní zabodanými malými kříži; herci, šeptající divákům zpoza jejich zad Halasovy verše Ni co ta – ni co ta – ni co ta, či nesoucí (a divákům nabízející) na jídelních táccích torza panenek. Atmosféra do značné míry stojí na hudbě Petera Grahama, která prochází celou inscenací.
Pro Tálské vyhrocený soucit s „poníženými“ (dětmi, ženami) lze mít do značné míry pochopení, přesto – Hladový ples v úhrnu vzbuzuje, jak to říct, bolestivě rozporuplný pocit.     

Švejda: Perníková chaloupka (Divadlo Minor)

Perníková chaloupka Divadla Minor měla sice premiéru již téměř před rokem, ale člověk se i tak rád podělí o dojem z inscenace, kterou zhlédl teprve nyní a která jej velmi potěšila.
Tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček spolu s autory hudby Daliborem Muchou a Tomášem Vychytilem vytvořili vlastně jen jemně inscenovanou rock-popovou operu, vtip je ale především v tom, že nositelem divadelně – dramatické funkce se v ní stávají samotné hudební nástroje a pěvecké hlasy. Jejich prostřednictvím – to, jak hrají/zpívají a co hrají/zpívají – vlastně vzniká svébytná divadelnost a Jakubovi Vašíčkovi jakožto režisérovi pak už jen vedle svého (a Jarkovského) tradičního „podvratného“ ironizujícího humoru (zde se projevujícího především v tom, jak ze známé pohádky dělá "lechtivý" horor) zbývá přidat trochu těch „tradičních“ divadelních prvků (herectví, svícení, pár scénografických prvků) a regulérní divadlo je na světě. Samozřejmě: jeho „paradigma“ je poněkud neobvyklé a lze odhadnout, že některým dětským divákům (či jejich dospělému doprovodu) může činit potíže (proto je i užitečné, že je divadlem anoncováno pro děti od osmi let), Minor tím však jen pokračuje ve své linii „jiného“ dětského divadla (viz např. inscenace Jiřího Adámka) a to je myslím (pro městem podporované divadlo pro děti) velmi dobře.

Švejda: Země Lhostejnost (Švandovo divadlo)

Karel Kryl jako prorok současných politických a společenských poměrů. Jako apoštol těch, kteří jsou frustrováni z polistopadového vývoje, kteří se domnívají, že chyba není pouze v průvodních jevech, ale v systému jako takovém. Takové je vyznění politické inscenace Země Lhostejnost, kterou Švandovo divadlo de facto navazuje na bezmála tři roky starou Zpověď masochisty Romana Sikory. Autorem scénáře (spolu s režisérem Dodo Gombárem) je ostatně Sikorův generační a názorový souputník Libor Vodička.

Postoj „všechno je špatně, současný režim je v bleděmodrém to samé jako ten minulý (a Karel to věděl)“ není dnes, jak snad ani netřeba zdůrazňovat, výkřikem nějakých extrémistů, ale názorem „reprezentativním“.

Mikulka: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo - Kolowrat)

Dojemně srdceryvný bulvár o trpícím velkém umělci. Mnoho moudrých vět, které se zadírají do duše jako ostré třísky. Napsáno a zrežírováno takovým způsobem, že ani herec formátu a formy Karla Dobrého nemá nejmenší šanci uhrát slušný výsledek. O ostatních lépe pomlčet. Vydýchaný vzduch a nadšené publikum. Brrr.

 Více informací o inscenaci zde