Mikulka: Bouře (SKUTR - Jatka78)

S inscenacemi o smrti se letos na podzim roztrhl pytel. I když v případě skutrovské Bouře to s tou smrtí není zas tak úplně jednoznačné. Vlastně tu jednoznačné není skoro nic. Sledujeme čtyři různé osoby, nebo jen jednoho mladíka v různých podobách a životních fázích? Odehrává se to celé „v hlavě“ (jak naznačuje jedna z replik), na shakespearovském ostrově (což je naznačeno jindy) nebo někde v záhrobí (to kdybychom úvodní bouři a údery blesků vzali doslova)? A co ta závěrečná smířlivá, posmutněle hořkosladká a současně docela groteskní plavba na prknech, při které čtyři hipstersky plnovousatí a očepicovaní mladící stojí na prknech a pádlují a šplouchají pomocí mopů a kýblů s vodou - to se vracejí zpátky do reality, nebo je to poslední jízda kamsi „jinam“?

Švejda: Rod Glembayů (Divadlo na Vinohradech)

V Městském divadle na Královských Vinohradech jde vše jak má. Alespoň v případě nového titulu saisony, Rodu Glembayů. Odvátá krležovská ibsenovština je Martinem Hubou pojata jako přehlídka deklamačního herectví (mluví se mluví se popojde se zagestikuluje se mluví se mluví se), naštěstí uměřeného a solidního, takže se rozvleklé, upovídané drama dá docela dobře snést. 

Švejda: Dům bez Boha (Švandovo divadlo)

Problematická je už sama hra Dodo Gombára. S oslabeným dramatickým (a naopak posíleným prozaickým) charakterem: postavy repliky jako by proklamovaly než by mezi sebou skutečně hovořily; napsaná plochým, až televizně realistickým jazykem; upovídaná a doslovná; otevírající příliš mnoho velkých témat a motivů, které jsou traktovány smrtelně vážně, takže někdy působí až nechtěně směšně. A Petr Štindl si s ní prakticky neví rady. Spíš jen aranžuje, textu se úporně drží (až v závěru se odhodlá k jisté interpretaci a silnějšímu metaforickému vyjádření), inscenace plyne nevzrušivým, umrtvujícím tempem, nedaří se jí vyjádřit vypjatější situace (scéna požáru), a tím vším odhaluje neorganičnost předlohy. Hlavní roli hraje nevýrazný, necharismatický Tomáš Červinek (zastřený hlas, nedostatečně projevované emoce), jiní se uchylují ke komediálním šaržím (Robert Jaškow jako Richard; Patrik Děrgel jako opíjející se tramp Koňas), nevhodné je i například obsazení neherečky (inspicientky divadla) Petry Štanclové do role Kmotry… Ne, těch negativ je až příliš mnoho, Švandovo divadlo vykročilo (ve velkém sále) do nové sezóny stejně nešťastně jako loni uvedením Krakatitu. Dům bez Boha čeká, obávám se, jen krátký život.


Recenze vyšla 2. 12 v Lidových novinách

Mikulka: Trasy vlasů (Alfred ve dvoře)

Kdyby se sestavoval žebříček divadel podle míry divnosti jejich produkcí, byl by spolek jménem Ryba řvoucí na docela vysoké příčce. Dámy se dlouhá léta zarytě držely tématu „koupelny“ (viz), nyní se rozhodly posunout o kousek dál: v Alfredovi se hrálo o vlasech.

Mikulka: Noční motýl (Městské divadlo Kladno)

Otázek, které mně napadaly při sledování nové kladenské inscenace Daniela Špinara, bylo víc než odpovědí. Rozumím volbě titulu: divadelní verze slavného pamětnického filmu je jasným lákadlem pro tu část diváků, kterým se nechce na „něco moderního“ (abych použil oblíbenou terminologii své babičky). A „moderní“ Špinarovo zpracování se zas může líbit umírněně odvázané části zdejšího publika. Rozumím i tomu, že Špinar nechce srdceryvný příběh několika osudově nešťastných lásek vysloveně parodovat, spíš jej s porozuměním a vlídnou ironií cituje.

Mikulka: Mezi náma dobrý (Divadlo Komedie)

Největším plusem hry Doroty Masłowské Mezi náma dobrý je cynický a zároveň pobavený obraz zmateného světa, vzniklý v důsledku intenzivní erupce výsměšných či sarkastických replik, prokládaných ironickými citacemi všemožných klišé i rozverně protipolských jedovatostí. Největším plusem nové inscenace téhle hry je to, že se do nesporně těžkého textu v Divadle Komedie vůbec pustili. A největší slabinou, že se tu toho moc dohromady neposkládá.

Mikulka: Salon Kupka (Omnimusa - Divadlo Na zábradlí)

Miloš Orson Štědroň má za sebou úctyhodnou řádku pozoruhodných inscenací, tentokrát se však poprvé rozhodl vzít na sebe kompletní zodpovědnost a kromě obvyklého autorství hudby a libreta se pustil i do režie. Myslím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí: Salon Kupka je inscenace, která toho po divadelní stránce moc nenabízí: Robert Mikluš v titulní (a jediné) roli Františka Kupky vlastně jen ilustruje to, co je tak jako tak řečeno v textu nebo v písních.

Švejda: O beránkovi, který spadl z nebe (Naivní divadlo Liberec)

Zvolit jako cílovou diváckou skupinu děti od dvou do čtyřech let věru není časté. Úkol je to nelehký, divácké „schopnosti“ jsou v tomto věku ještě dosti limitované. Naivní divadlo Liberec jej ovšem zvládlo výtečně. Inscenaci konstruuje jako „montáž atrakcí“. Verbální projev omezuje na minimum (a v případě nejvýmluvnější postavy, principála pouti, operuje s vděčnou „česko-italštinou“, jíž se samozřejmě baví především dospělí, i na děti ale působí přitažlivě - svou zvukomalebností). Děj je prajednoduchý, slouží především k navěšení jednotlivých nápadů: holčička prochází s beránkem spadlým z nebe poutí a společně si odnášejí různé zážitky (jaké si tak lze z pouti odnést: tanečnice na koni, silák, héliové balónky, střelnice); nakonec hledají cestu, jak beránka vrátit zpět na oblohu a teprve napotřetí se jim to podaří (postup oddalovaného happy-endu bych, jako jedinou věc, v inscenaci oželel). Klíčová je síla jednotlivých nápadů, jejich poutavost nejen jaksi v primárně vizuální (to zvládne i rozsvícená televizní obrazovka), ale i esetické rovině. Hraje se s „fortelnými“ dřevěnými objekty, inscenace má magický (snový, poetický, ale třeba i lehce hororový) ráz, který je podporován i dobře zvolenou zvukovou kulisou. Vskutku trefa do černého.  

Mikulka: Zwischenfälle (Burgtheater Wien)

Byla to zhola absurdní a ve své monotónnosti skvělá scéna: postarší dáma, snad dokonce babka, do telefonu vytrvale odpovídala na všechny dotazy jednotvárným, podivně hluboce intonovaným „Hello“, „No“ nebo „I don’t know“. Smysl replik se neustále drobně posunoval, herečka i telefonující hráli naprosto přesně, důsledně po neexistujícím smyslu, a bez jakýchkoli ozdůbek. Publikum v Akademietheateru řvalo smíchy. Když se zhruba po půlhodině v podstatě tentýž telefonát zopakoval, už to jaksi nebylo ono. A když režisérka použila po přestávce skoro stejný princip ještě jednou, začala to být už docela otrava.

Mikulka: Othello (Divadlo pod Palmovkou)

Odmyslíme-li si moderní uniformy, pistole a taky mobily s notebookem (posledně jmenované strašily na scéně naprosto zbytečně), byl to tak tradiční Othello, jak si ho jen lze v dnešní době představit. Neseškrtaný, s důrazem na všechny možné rétorické souboje, poetické pasáže, slovní přemety a kudrlinky, kterými hýří už samotný Hilského překlad. Jago co možná civilní, Desdemona trochu legrační naivka (jen jsem si nebyl vždy úplně jistý, do jaké míry záměrně). Decentně nabarvený Othello učebnicově předváděl nejprve klid a něhu, posléze na střídačku tlumenou vášeň a netlumenou vášeň. Po režijní stránce z větší části jednoduché a vcelku účelné aranžování, tu a tam proložené výstupem, ve kterém si Michal Lang zřejmě chtěl aspoň trochu zarežírovat. Což zdaleka ne vždy bylo věci ku prospěchu.