Mikulka: Youarenowhere (Andrew Schneider, 4+4 dny v pohybu)

Od nezávazné legrace k vymýtání niterných traumat

Pod rafinovaně ambivalentním titulem Youarenowhere se na závěr festivalu 4+4 dny v pohybu představil americký performer Andrew Schneider s inscenací, kterou píár text doporučoval blábolivým slovním výronem „Jeho představení je multimediální, a přesto ne chladná existenciální meditace, ostrá jako žiletka. Používá v ní principy fyzické přednášky i pop kultury a slibuje za to osobní prozření. Používá k tomu tolik zvukových efektů, že čekejte totální přehlcení, které vás z jeviště přenese do úplně jiného světa, kde se možná dozvíte, proč žijete teď a tady.“ Jen o málo méně podezřele působil rozhovor se Schneiderem pro Český rozhlas a z traileru se jako obvykle nedalo odhadnout skoro nic... zkrátka klasický zajíc v pytli. O to příjemnější překvapení se pak v Arše odehrálo.

Švejda: Zítra to spustíme (Husa na provázku)

Pro Morávkovu inscenaci Havlovy maximálně střízlivé, antilizuzivně pojaté rekonstrukce 28. října 1918, Zítra to spustíme, jsou příznačné dva momenty.
V jednom okamžiku, když Alois Rašín (v podání Jana Kolaříka) osloví svou ženu Karlu, ji jakoby omylem řekne: "Olgo". A ve chvíli, kdy se jí rozhodne přečíst svůj návrh prvního zákona československého státu, herec, už tak v muzeálně tuhém realistickém projevu, nasadí sošný postoj a mluví vznešeně patetickým stylem, aby do toho ještě navíc v podkresu zněla československá hymna.

Mikulka: Miluji tě jak po smrti (Jan Nebeský, NoD ROXY)

Mnoho otázek, málo odpovědí

Nová "all-stars" inscenace Jana Nebeského, a taky Lucie Trmíkové (autorky scénáře), Emila Viklického a Martina Dohnala (autorů hudby), Petry Vlachynské (kostýmní výtvarnice) a samozřejmě i Karla Dobrého vyvolává především řadu otázek. Často docela nepříjemných. Odpovědi se hledají jen obtížně.

Etlíková: Mlčení bobříků (Studio Palmoffka)

Bobři nejsou, čím se zdají být

Jako hollywoodskou hororovou pohádku vypráví inscenace Mlčení bobříků příběh politické vězenkyně Bedřišky Synkové. Ta byla v padesátých letech minulého století odsouzena k trestu smrti, protože v ilegalitě vedla skautský oddíl. Vyšinuté obrazy, které používala komunistická propaganda k ospravedlnění tohoto soudního procesu, se na jevišti zhmotňují v podobě zvrácených filmově efektních fantazií.

Mikulka: 28 dní (Wariot Ideal, 4+4 dny v pohybu)

Trosečník bez návodu k použití...

Wariot Ideal mají na 4+4 dnech v pohybu podobu Vojta Švejda sólo – a je to, zcela dle očekávání,  hodně podivné přestavení. Kdyby tu a tam nedošlo na legračně absurdní a zcizující vsuvky (třeba vzteklé řvaní z otevřeného okna dolů na radniční dvůr) bylo by beznadějně groteskní ploužení temnou místností zaplněnou nezřetelným harampádím skoro beckettovské. Vlastně to bylo docela beckettovské i s žertovnými vsuvkami, zas tak moc se jich tu ostatně neobjevilo.

Mikulka: Sny o zapomenutých cestách (DakhaBrakha, Pražské křižovatky)

Je toho moc!

Tento týden je to fakt těžké, 4+4 dny v pohybu, Pražské křižovatky a do toho ještě navíc do Prahy přijíždí muzikanti, na které je úplný hřích nejít (kdybyste vy hudbymilovní neměli dnes a zítra večer co dělat, nezištně doporučuji Melanie Scholtz  a Bena Caplana). Začátek týdne jsem věnoval 4+4 dnům, včera jsem si s bolavým srdcem nedopřál zážitek v podobě živého poslechu narozeninové písně VH80 (doporučuji pouze těm nejotrlejším), a vypravil jsem se přes náměstí Václava Havla na Novou scénu na Křižovatky. Vlastně to byl taky koncert: hrála ukrajinská kapela DakhaBrakha, obalená divadelním představením Sny o zapomenutých cestách kyjevského souboru DAKH.

Mikulka: Lidový kousek (Masopust, 4+4 dny v pohybu)

Lidový kousek je ze všeho nejvíc cosi na způsob absurdní a abstraktní divadelní poezie. Ne snad, že by Ivana Uhlířová (ta byla vůdčí silou, pokud tomu rozumím správně), Michal Kern a Miloslav König něco v tradičním slova smyslu recitovali. Je to poesie v plném slova smyslu divadelní: souhra zvukomalebných slov, pohybů, podivných akcí (občas synchronizovaných), také zpěvu (občas trojhlasého) a především intenzivní „jevištní přítomnosti“. A k tomu výborně rozehrávaná atmosféra typu „Co to tu vlastně děláme? Jak jsme se sem dostali? Co vám to proboha vykládáme za nesmysly? Jsme velmi nesmělí a cítíme se značně nejistě.“

Mikulka: Extrakty a náhrady (SkRAT, 4+4 dny v pohybu)

Jsou divadla, která mají svou poetiku i své téma, opakují je už léta, a pořád se to neomrzí. Třeba bratislavský SkRAT (respektive Stoka, na kterou přímo navázal). Dalo by se to vznešeně pojmenovat třeba „trapnost lidského bytí“, a je to podívaná hrůzná i veselá současně. V polozaplněné Arše (tomu malému zájmu nerozumím, vždyť je to tzv. jistota) byl k vidění zatím poslední SkRATovský titul Extrakty a náhrady.

Mikulka: Archive (Arkadi Zaides, 4+4 dny v pohybu)

Opilé děti útočí na domy

Izraelské informační centrum Becelem se zabývá dokumentací izraelského násilí vůči Palestincům na tzv. okupovaných územích. Mimo jiné rozdává Palestincům kamery a shromažďuje jejich záběry. O vypovídací hodnotě takové dokumentační metody si lze myslet své, ale o to teď tolik nejde – zde bude řeč o divadelní inscenaci Archive, kterou na základě těchto záběrů vystavěl izraelský performer Arkadi Zaides. K vidění byla v Arše coby úvodní představení festivalu 4+4 dny v pohybu.

Etlíková: Nitranská úvaha o Slyšení

Tři čtvrtě roku po ostravarové repríze jsem se se Slyšením znovu setkala na Divadelné Nitře, ve střízlivé atmosféře, která měla daleko k tomu, co Vladimír Mikulka nazval festivalovou hysterií. Na mě osobně zde zapůsobilo jako balzám - ve srovnání s rozvleklou seriózně psychologizující martinskou inscenací Vtedy v Bratislavě nebo s často lacinou lokálně satirickou bratislavskou Jamou deravou. Pod tímto dojmem jsem začala znovu uvažovat nad otázkou (pro mě dosud nevyřešenou), jak se mohlo Slyšení stát inscenací roku 2015.