Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016

Zásady, omezenost a krize

Letos jsem na necelý týden navštívila divadelní část Festival d'Automne à Paris, která probíhá každoročně od září do prosince v mnoha pařížských divadlech a seznamuje publikum s významnými světovými inscenacemi. Lze se tu setkat s tvůrci z různých kontinentů, s nedávno dokončenými či staršími inscenacemi. Mé první tři dny patřily té nejnovější evropské tvorbě.

Švejda: Ferdinande! (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Ferdinande! Lachende Bestien je po Antiwords Spitfire Company dalším "remixem" Havlovy Audience a také jedním z řady titulů, objevivších se u příležitostí letošních havlovských výročí, které prostřednictvím Havlovy hry hovoří také/spíše o Havlovi samém.

Kykalová: OST-RA-VAR (sobota 10.12.)

Národní divadlo moravskoslezské: Veselé paničky windsorské
Divadlo Petra Bezruče: Spalovač mrtvol

Naposledy se hlásím z hotelové sauny. Dnes se v ní ovšem nic interesantního nedělo, takže reportáž nebude. Na fotky zas byla moc velká tma. Třeba příště. Ale protože nejen divadlem živ je člověk, odskočila jsem zkontrolovat mladší kolegy na Mistrovství ČR juniorů v badmintonu. Rozdíl je to propastný. Po distingované divadelní společnosti jsem se ocitla mezi zvířaty: adrenalin pracuje, nic se nepředstírá a veškeré zvukové projevy jsou povolené, i když třeba ubírají dívkám na kráse.

Kykalová: OST-RA-VAR (pátek 9.12.)

Aréna: Budovatelé říše
Stará aréna: Haprdáns
Absintový klub Les: Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella 

 

Po dvou nabitých festivalových dnech jsem už i já potřebovala načerpat trochu síly, zbaběle jsem proto vynechala první festivalový seminář, tematicky zaměřený na divadelní alternativu produkčního domu, a schovala se do hotelového wellness. Mé výčitky však brzy opadly: sauna byla tou dobou ostravarových studentů plná. Musím ovšem přiznat, že i mně, velké exhibicionistce, přišlo celkem zvláštní, potkat se pak s týmiž lidmi v hledišti na dalším představení. Pokud jde o naříkání nad půlnočním klimbáním u kvalitních, ale úmorných představení, nemám si dnes na co stěžovat.

Kykalová: OST-RA-VAR (čtvrtek 8.12.)

Aréna: Top Dogs

Národní divadlo moravskoslezské: Král Ubu

Také ve čtvrtek se nejkvalitnější představení dostalo na řadu až jako poslední – v době, kdy mám již jako denní tvor do bdělého stavu daleko. Naštěstí se však o Richardu III. od Bezručů na Nadivadle už psalo (tady). Za zmínku stojí, že se ve festivalovém programu ocitl vedle Krále Ubu, tedy groteskní variace na Macbetha. Překladatel Jiří Josek v divadelním programu obě hry srovnává, Macbeth je podle něj „dramatem lidského svědomí, příběhem o zrození zla v lidské duši,“ kdežto Richard „je v první řadě drama politické.“ Právě Fričův Ubu však tuhle logiku zcela převrací (jak o tom budu podrobněji psát níže).

Kykalová: OST-RA-VAR (středa 7.12.)

Aréna: Divoká kachna

Divadlo Petra Bezruče: Fligny, koks a fachmani

Programem prvního festivalového dne jsem se musela trošku prokousávat a musím přiznat, že mě velmi mrzí zařazení představení Arény Divoká kachna až na samý jeho závěr; o přestávce muselo festivalové publikum v divadelním baru značně zahýbat se zásobami coly, aby do půl jedné vůbec vydrželo při smyslech.

Švejda: Frank V. (Městské divadlo Brno)

Inscenace Hany Burešové je nejsilnější tam, kde se její ironie a černý humor začnou skutečně zarývat pod kůži, kde začnou být bodavé, "přes čáru", kde nějakým způsobem začnou vytvářet paralelu k současnosti a z brechtovské podívané (tak jak je režisérkou koncipována) se stává "výmarsky" šklebivý kabaret. Třeba když se ve výstupu Volnost je krásná jednotliví aktéři banky muzikálově trumfují, co všechno pro banku vykonali a jakými neduhy kvůli tomu trpí nebo když je v hororově expresionistickém výstupu Ženo má, bodni! vražděn na smrt nemocný a na lůžku upoutaný Bockmann.

Mikulka: Kati (Činoherní klub)

Občas to až zarazí, jak rozdílný může být dojem, který máte z toho, když hru čtete a když ji vidíte inscenovanou. A to dokonce i v případě inscenace, která jde takzvaně „po textu“. Jako třeba teď Kati v Činoherním klubu. Martina McDonagha mám rád už léta, ale zrovna jeho Kati se mi zdáli dost upovídaní, smrťácké téma sice efektně zvolené, ale ne úplně dobře uchopené. Když dorazily zprávy o tom, že londýnská inscenace (mimochodem, podrobně o ní píše Martina Schlegelová v aktuálním SADu) dostala řadu cen jak za samotnou hru, tak za herectví, podezříval jsem anglické kolegy, že oceňovali spíš slavné jméno autora než skutečné kvality.

Škorpil: Kati (Činoherní klub)

Kati Martina McDonagha jsou tak trochu past. Jsou o něco upovídanější než většina jeho předešlých her, o něco méně akční a také o něco méně prvoplánově vtipní. Což z nich ještě nutně nedělá špatnou hru.

Švejda: Dva postřehy k PDFNJ

Bylo by pošetilé snažit se z osmi představení německy mluvících divadel, které byly nabídnuty v rámci letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka, dělat nějaké zobecňující závěry, přesto si dovolím dva postřehy.