Mikulka: Romeo&Julie2022 (Divadlo pod Palmovkou)

Shakespeare v reality show

Vždycky jsem měl problémy s hrami (respektive inscenacemi), které se vyčerpaly tím, že více či méně přímočaře ilustrovaly nějakou tezi. Znovu se mi to potvrdilo na představení Romea&Julie2022, a to dokonce i navzdory tomu, že v tomto případě je ona teze poněkud mlhavá. Hraje se na žhavě aktuální (skeptik by řekl módní) téma on-line existence, která se stává důležitější než reálný život. Respektive o budování virtuálního obrazu sebe sama, který se snažíme podle svého ohýbat či přibarvovat, ale může se taky velmi snadno přihodit, že se virtuálně i reálně staneme bezmocnou hračkou v rukách zištných a ziskuchtivých manipulátorů.

Mikulka: Opera Ibsen – Přízraky (spolek Jedl)

S touhle inscenací se to má tak trochu jako s propagační fotografií, která detailně ukazuje povadlé poprsí a břicho jakési starší dámy. V programu to je zdůvodněno tím, že dotyčná fotografie působí provokativně - stejně, jako ve své době působila provokativně Ibsenova hra. To je nepochybně pravda, ale nevím, nevím, zda se nejedná o logiku poněkud vnějškovou, respektive o spojení spíše chtěné, než o čemsi podstatném vypovídající.

Dubský: Matka a Racek (Národní divadlo Brno)

Matka

Dramaturgické plány kamenných divadel vznikají s velkým předstihem, a tak obvykle nemohou reagovat na aktuální dění. V Redutě se ovšem brněnské Národní divadlo tentokrát skutečně trefilo, když naplánovalo uvedení protiválečné hry Matka od Karla Čapka. Hlavně na začátku druhé půle si člověk uvědomí, že z televize znějící zpráva o invazi cizích vojsk může být stejně dobře Čapkův text jako i pár dní stará reportáž z Ukrajiny.

Mikulka: Náhradní existence (Divadlo 3+kk, A Studio Rubín)

S Janem Zábranou, tedy především s tou jeho podobou, jaká se až dlouho po jeho smrti vyloupla zásluhou skvělého deníku, je na divadle tak trochu potíž. Stejně jako s deníkem samotným. Sdělení je tu až příliš jednoznačné, příliš doslovené - a přijít s přímočarou antikomunistickou a antinormalizační obžalobou se dnes už zdá být tak trochu zbytečné. I když, pokud se bude „revizionistická“ skupina českých historiků snažit stejně usilovně jako dosud, třeba i na to ještě časem znovu dojde.

Mikulka: Otevřený dopis ministrovi kultury

Myslet inovativně a radostně

„Chceme přivést pozornost k principům, které jsou součástí odborných diskursů již několik desítek let a které formuluje idea nerůstu. Alternativu vůči současnému stavu, který plošně uplatňuje ekonomické náhledy, vidíme v důrazu na životní prostředí, spokojený život, smysluplnou práci, vzájemnou péči a kvalitu vztahů /…/ Význam pokroku je potřeba nanovo definovat. Věříme, že otázky, které nerůst a nerůstová kultura předkládají, jsou především pozitivní příležitostí myslet inovativně a radostně v zájmu spravedlivé a demokratické budoucnosti pro nás všechny.“ Otevřený dopis ministrovi kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře vytrvale krouží kolem dobře znějícího, leč značně vágního výrazu „nerůst“. Zároveň neméně vytrvale sugeruje, že autorům vlastně nejde o něco tak přízemního, jako jsou peníze, ale o jakési vyšší, nově nahlédnuté dobro.

Mikulka: Obscura (Divadlo Na zábradlí)

Prokletí očekávatelnosti

Dlouho očekávaná inscenace tria Mikulášek-Viceníková-Cpin vzbudila spíš než co jiného rozpaky. Aplikace osvědčené „scénkové“ struktury na téma, které vypadá docela dobře (psychologické pokusy a obecněji nejistota lidské psychiky) vedla k výsledku, u kterého je zásadní otázkou, proč vlastně vůbec tohle všechno muselo vzniknout.

Mikulka: Showcase Jana Mocka (Alfred ve dvoře, Archa)

Čas od času se stane, že si jeden pro sebe se zahanbujícím zpožděním „objeví“ divadlo nebo divadelníka, který mu takříkajíc sedí. Nemusí to nutně znamenat, že by jeden o existenci dotyčného souboru vůbec netušil a opožděné první setkání bylo jakýmsi bleskem z čistého nebe. Onen jeden (tedy já, samozřejmě) od dotyčných tvůrců třeba i něco viděl a líbilo se mu to, ale zas ne tak strašně moc, aby si je zařadil na privátní seznam těch, které je nezbytné a hlavně příjemné sledovat pravidelně a pečlivě. No a pak to prostě v nějaký šťastný okamžik secvakne. Pokud mě paměť neklame, přihodilo se mi to zatím pouze třikrát: s Krepskem, Buranteatrem a Janem Kačenou. Frekvence zhruba jedou za sedm let, pokaždé s úplně jiným typem divadla (což se mi zdá fajn). Teď to vypadá, že si na tento pomyslný seznam přidám Jana Mocka, tedy divadelníka, kterého „tak nějak“ znám už léta a jehož některé inscenace jsem viděl dokonce už v dobách, kdy ještě býval amatérem.

Mikulka: Dinopera (KHWOSHCH group)

Hanďáci a buchťáci

Dinopera se původně měla hrát v Alfredovi ve Dvoře třikrát, ale byl o ní takový zájem, že kdyby na poslední chvíli nepřibyl ještě čtvrtý termín v sobotu odpoledne, vůbec bychom se nedostali dovnitř. Hrálo se sice v malém sále s kapacitou zhruba třicet diváků, ale stejně: kdo to má. A přímo na místě se pak potvrdilo, že si tamtamy nevymýšlely, kousek je to opravdu povedený.

Švejda: Dinopera (KHWOSHCH group)

Karel Zeman, Handa Gote, a ovšem - Monty Python; ti všichni jako by stáli za "tragickou loutkovou operou" Dinopera mezinárodního projektu KHWOSHCH group, propojujícího studenty KALD DAMU a hudebníky z Německa.

Švejda: A se mnou zmizel svět (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

A se mnou zmizel svět Sibylle Berg je monologem ženy, která byla v mládí levicovým radikálem, snažícím se změnit svět, posléze dělala kariéru (ale bylo jí to umožněno jen do té míry, do jaké jí to dovolili společensky dominující muži), a nyní, kdy již má, doslova, život za sebou, rekapituluje: vanitas vanitatum. Berg během monologu průběžně střídá časovou optiku, její hru zásadně nese tíživý, melancholický spodní proud uplývajícího času, který nabývá velice sugestivního účinku.