Mikulka: Prolomit ledy (Západočeské divadlo Cheb)

Vejdi a neuškoď

Přihodí se občas kritikovi nepříjemné dilema: například když jednou za uherský rok vyrazí do jednoho poněkud odlehlého českého divadla a vidí tam inscenaci, která se zrovna moc nepovedla. To by samo o sobě nebylo nic tak mimořádného. Jenže co když je tohle divadlo kromě své odlehlosti známé i tím, že se sympaticky pokouší o ambiciózní a tudíž riskantní dramaturgii, že zve ke spolupráci slibné mladé režiséry – zkrátka, že dělá přesně to, co by správná regionální scéna dělat měla (a co jich valná většina bohužel nedělá). Špatná recenze se pak nevyhnutelně stane jakýmsi trestem za odvahu pustit se mimo prošlapanou cestu, vždyť kdyby jako všichni ostatní hráli Lucernu nebo Othella nebo něco od Yasminy Reza, jednoho by vůbec nenapadlo trmácet se o Velikonocích až do Chebu a psát o zdejší premiéře špatnou recenzi... Jenže vyhnout se tomu dost dobře nedá. 

Zahálka: Prolomit ledy (Západočeské divadlo Cheb)

Dramaturgie chebského divadla je v kontextu českých regionálních scén nepochybně obdivuhodná - i proto, že letos už stihla uvést na česká jeviště vůbec poprvé dva současné evropské dramatiky. Zejména v případě Joëla Pommerata, jehož oceňovanou hru Ma chambre froide (tedy Moje mrazírna) premiérovalo včera pod lehce instantním názvem Prolomit ledy, je to odvážný krok: Pommerat je nejen jedním z nejzajímavějších, ale také jedním z nejobtížněji uchopitelných francouzských dramatiků; zcela vzdálený čemukoliv, co by jakkoliv připomínalo dobře udělanou hru bulvárního střihu, ale také ne tak docela koltésovský. Ve hře Prolomit ledy se jeho nejednoznačné, groteskně vykloubené vidění světa potkává se zcela konkrétním prostředím: z velké části se odehrává v "zákulisí" supermarketu, kde se špatně placení a utahaní zaměstnanci dennodenně potýkají se svým zlostným šéfem a později se naopak dostávají do situace, v níž se o chod a prosperitu supermarketu musejí starat sami.

Švejda: Na okraj jednoho evergreenu

Petr Kolečko v rozhovoru pro Amatérskou scénu 1/2013, který se věnuje začátkům jeho tvorby, mimo jiné sdělil: "Dneska už na kritiku nedám, ale pro začínajícího dramatika je důležitá. Navíc tenkrát byla úroveň kritiky úplně jinde než dnes. Dost se zhoršila."
Proč milý Petr Kolečko na kritiku dneska už nedá? Inu proto, že už je Petr Kolečko známý (ne-li slavný), žádaný (a to nejen v divadelním oboru) a že má "své" divadlo (se "svými" diváky) - tak k čemu by mu vlastně byla nějaká (nezávislá) reflexe jeho tvorby, když mu zpětnou reakci poskytují ti, kteří na něj "slyší", že?
A že tenkrát byla úroveň kritiky úplně jinde než dneska, že se dost zhoršila? Tak to mě nepřekvapuje. Kdy se úroveň kritiky oproti dřívějšku nezhoršila! Kdy! Jó to F. X. Šalda nebo Sergej Machonin, to byli nějaký kritici... Ale sakra: vždyť F. X. Šalda ani Sergej Machonin, pokud se nepletu, Petra Kolečka nepamatují. Na koho pak se to Petr Kolečko vlastně odvolává? Že by Marie Reslová nebo Vojtěch Varyš přestali psát o Petru Kolečkovi kritiky?
Zkrátka a dobře: tyhle rituální tance kolem vztahu umělce a kritiky dostaly s výrokem ještě ani ne třicetiletého Petra Kolečka zas o něco komičtější rysy. 

Švejda: Racek (Dejvické divadlo)

Určující dojem: přes řadu výtečných míst mi v inscenaci schází to podstatné: o čem se vlastně hraje. Její téma. Přičítám to následující věci.
Pověstné "dejvické herectví" spočívá především v maximální civilnosti (životní věrohodnosti) projevu, ve schopnosti hrát každým detailem (a tím zachytit nejjemnější záchvěvy duše postav). Jde o herectví, které je vlastně shodné s televizním herectvím. Dá se jím zahrát prakticky cokoli. Od Ucpaného systému po... Čechova.

Mikulka: Před západem slunce (Činoherní klub)

Tak tohle byl opravdu prazvláštní zážitek, ale ani ne tak z ryze divadelního hlediska. Inscenace sama o sobě nestojí za moc, je poslepovaná ze stylově nesourodých kousků, občas se hraje tak mizerně, že je to v Činoheráku ostuda, learovské odkazy moc nevycházejí, původně spíš jen tušený protinacistický osten je podtržen polopaticky tlustou čarou a ještě to celé zazdí násilný happy end.

Jenže to taky bylo to úplně nejvíc generační divadlo, jaké jsem za posledních pár let viděl. Akorát, že obráceně, než bývá zvykem. Jako kdyby se ti sedmdesáti a víceletí, všemi neduhy, nedoslýchavostmi a zubními protézami prolezlí herci společně s Ladislavem Smočkem rozhodli, že to ještě jednou pořádně nandají celému světu.

Šotkovský: Poznámka k přejezenému kritikovi

„Jaký je to kritik, který neumí snést kritiku?“, optal jsem se řečnicky nedávno na FB. „No velmi bežný!“, odvětila mi bryskně kolegyně. Od té doby mi to vrtá hlavou.

Varyš: Všechno je jinak (Racek v Dejvicích)

Vajdičkův Racek je skvělá inscenace. Vlastně mě to překvapilo. Ale třeba to bude právě tím, že já k těm ctitelům vytříbeného stylu Dejvického divadla nepatřím.

Nedá se říct, že by Racek nebyl zrežírovaný. Naopak: práce s řadou detailů, důraz na pohledy a mimiku proti dialogům; posun několika postav - Dorn v podání Davida Novotného daleko méně sebejistý, daleko méně smířený a tím téměř vůbec ne blazeovaný - nemluvě o tom, že je výrazně mladší, než bývá zvykem; neobvyklý prostor pro Sorina, v pateticko-ironickém pojetí Miroslava Krobota, který náhle není politováníhodnou postavou na okraji zájmu, ale víceméně středem pozornosti.

Mikulka: Leonce a Lena (Státní divadlo Kluž)

Nosorožec redivivus

Byl to bez nejmenší nadsázky deprimující zážitek: sto minut zoufale nemúzické snahy o vtipnost, projevovanou především okatě narežírovaným cupitáním, opatrnými pády, žertovným nakukováním skrz okna a jinými podobnými radovánkami. A do toho loutkovitě stylizovaní herci odříkávali text - ve stále stejném, nemastném neslaném tempu . Ze dvou třetin naplněné Stavovské divadlo na tu mrtvolnou podívanou zíralo s němou zdvořilostí; nejintenzivnější reakci celá komedie vyvolala, když se sami herci nakašírovaně zasmáli jakési vtipné replice.

Škorpil: Naše rodina (Divadlo Minor)

O rodičích. A dětěch?
Naše rodina se v Minoru odehraje v rámci jednoho dne. Od ranního vstávání, přes cestu do školy/školky, vyučování, nákupy až k večerní ukolébavce. Povědomé rituály, povědomé nestíhačky i jiné humorné situace. „Děti“ stojí stranou u mikrofonu a komentují co „dospělý“ na scéně předvádí. Ironicky, ale nikoli příliš přemoudřele. V krátkých etudách se nemáme problém poznat a sami sobě zasmát. My rodiče. A co děti? To upřímně řečeno netuším. Inscenace je určena starším dětem (8+), které se snad už jsou schopny bavit i něčím víc, než tím, že tatínek prdí. Ale i tak si užijí jen část toho, co jejich rodiče. Těžko jim to například všechno bude připadat směšné i dojemné zároveň.

Kyselová: Leonce a Lena (Štátne divadlo Kluž)

Sú inscenácie, ktoré netreba vidieť...

...a medzi ne patrí aj hosťovanie maďarského Leonce a Leny. Plagát vyzeral sľubne, nebolo vypredané (už to mohlo byť podozrivé!). Človek si povie, no áno tá Thálie, všetci sa nahrnú do kapličky, aby boli konečne v telke. Vo foyer sa združila "slovenská divadelná smotánka" (ale kto vie, či to nevzali jedným vrzom od Dejvic), pohodlné sedenie na výborných miestach, no mohlo to byť ideálne strávených sto minút bez pauzy.
Ani samotný Büchner si nevedel predstaviť, ako dokáže režisér Tompa dokonale zhmotniť na javisku nudu, ktorá dolieha na divákov silnejšie ako bolesť hlavy.