théby v čase věcnosti
Oidipus
Město je dobré divadlo. Dobré. Nikoli vynikající. Takové solidní a chtělo
by se i říct typicky německé. Silové, v mnohém okázalé, občas trochu „schválné“
(zejména pohybové etudy). Pro mne fungovalo především ve své civilnosti, ve
věcnosti, ve spíše utlumenějších polohách, v souhře. A díky Susanne Wolff
v roli Kreonta. (Zejména v kontrastu s – tradičně? - hystericko-patetickou
Antigonou Kathrin Wichman).
Inscenace nebyla napínavá a poutavá pro to co a jak říká, ale díky hercům. Díky tomu jak se poddávají i nepoddávají situaci, jak s ní pracují, jak dávají najevo, co chtějí říct (můžeme snad konstatovat, že herectví bylo brechtovské?).
Taháme se zde často (a někteří s oblibou) na téma míry režijně-dramaturgické interpretace, intencí dramatického textu etc. Oidipus Město by krásně mohl zavdat příčinu k dalšímu kolečku teoretických sporů. Stačí jen poskládat za sebe fragmenty antických textů odehrávajících se v jednom městě, aby vznikl, nový, unikátní smysl? Je Oidipus Město něčím víc než jen digestem, koncentrátem osudů jednoho rodu a jednoho města? A kdo je vlastně tragickým hrdinou inscenace? Zmíněný Oidipův rod, nebo spíš Kreont, stojící zprvu v pozadí a vtažený neprávem do soukolí, které ho nakonec semele? Nebo má pravdu festivalová brožura, pomyslných zajíců se honí víc a vše neodvratně směřuje k závěrečnému Antigonině výkřiku – snad si pamatuji dobře – „Dost bylo vašich lží!“. Ale čích vlastně?
Inscenace nebyla napínavá a poutavá pro to co a jak říká, ale díky hercům. Díky tomu jak se poddávají i nepoddávají situaci, jak s ní pracují, jak dávají najevo, co chtějí říct (můžeme snad konstatovat, že herectví bylo brechtovské?).
Taháme se zde často (a někteří s oblibou) na téma míry režijně-dramaturgické interpretace, intencí dramatického textu etc. Oidipus Město by krásně mohl zavdat příčinu k dalšímu kolečku teoretických sporů. Stačí jen poskládat za sebe fragmenty antických textů odehrávajících se v jednom městě, aby vznikl, nový, unikátní smysl? Je Oidipus Město něčím víc než jen digestem, koncentrátem osudů jednoho rodu a jednoho města? A kdo je vlastně tragickým hrdinou inscenace? Zmíněný Oidipův rod, nebo spíš Kreont, stojící zprvu v pozadí a vtažený neprávem do soukolí, které ho nakonec semele? Nebo má pravdu festivalová brožura, pomyslných zajíců se honí víc a vše neodvratně směřuje k závěrečnému Antigonině výkřiku – snad si pamatuji dobře – „Dost bylo vašich lží!“. Ale čích vlastně?
Tvrdit, že Oidipus. Město spočívá v tom, že „za sebe řadí několik fragmentů antických textů odehrávajících se v jednom městě“ znamená hodně zjednodušovat. Nebo spíš křivdit. Způsob, jakým s proslulým mýtem inscenátoři pracovali, se mi zdál nejen vynalézavý, ale i nosný: vzniklo cosi, co spíš než antickou tragédii tak trochu připomínalo osudově nezvratný běh Shakespearových historií. Prokletí panovníci odcházejí a ti noví nejsou o nic lepší. Vlastně je
OdpovědětVymazatto inscenace přinejmenším v tomto smyslu velmi aktuální, i když si nejsem tak úplně jistý, jak to vlastně režisér myslel (což chápu spíš jako pozitivum). Neustále volání po něčem novém, odvolávání se na božské zákony nebo razantní pokyny bohů, zprostředkované ovšem poněkud podezřele vyhlížejícím věštcem, nevyhnutelné (ale zato velmi destruktivní) míchání osobního a politického. A pak pád do
ještě horší situace, než byla dřív…
S výhradami i oceněními, týkajícími ryze divadelní stránky
věci se s Jakubem víceméně shodnu, ale důležitější se mi zdá, že se téhle inscenaci podařilo trefit něco docela podstatného.
1) celá ta pasáž, ke které odkazuješ je tázací a v záměru provokující, nikoli kategoricky tvrdící. Kolem onoho jen v druhé větě si tedy doplň mé oblíbené uvozovky
OdpovědětVymazat2) tvá kottovská interpretace myslím nesedí bezezbytku. Jednak nám nikdo netvrdí, že Laios byl tyran. Oidipa se nezbavil proto, že by se bál, že ho připraví o trůn (ani ho – po vzoru Richarda a jemu podobných – nezamordoval ještě v kolíbce), ale proto, že bylo předpovězeno že ho zabije a vezme si jeho ženu. Ten rozdíl je napatrný, ale významný. Richard a spol. činí zlo, protože ví, když neublíží jiným, ublíží oni jim. Konají z úradku svého, nikoli božího. Ten v O-M zastupuje protiva Teiresiás, který vždycky přijde, když to jakž tak vypadá smír a vytasí se s další předpovědí. Taky si nemyslím, že jednoznačný padouch je Kreon (jakkoli taková je tradiční interpretace). Spíš pragmatik. A inscenace to ještě komplikuje ženským obsazením, které soudím, zdůrazňuje motiv ztráty syna – něco jiného je, když truchlí otec a jinak reaguje matky. Inscenace taky to řetězení zla nijak nenaznačuje, protože končí smrtí Antigony a vlastně tak dává naději, že ten prokletý rod je konečně v čudu (co dělá Isména se tak nějak neřeší tradičně) a Théby jsou zbavené prokletí.
Přiznávám, že s interpretací O-M mám dost problémy, ale že i přesto – a to jsem se snažil do glosy dostat, podle mě fungoval jako slušné divadlo.
čistě pro radost z fabulace ale nabízím i tuto interpretaci – řekněme současně politickou: všimněte si, že vládci Théb vždy jednají podle pokynů někoho neviděné a přitom evidentně velice mocného. někoho, jehož návody přináší podezřele arogantní, panovačný a sebevědomý slepec. A že tyto rady vždy přinesou thébskému lidu – tedy městu – jen další a další utrpení. Dokud, možná, se hrdinná Antigona těmto zprostředkovaným pokynům loutkových vládců nevzepře a – v revolučním finále – nedemaskuje jejich manipulace a lži.
OdpovědětVymazatA kdo že je ten neznámý neviděný a všemocný? Vyber si každý podle libosti: FED, MMF, Angela Merkelová, spureglobalizované nadnárodní korporace, Ilumináti, New World Order, světový židovský kongres...
pakárna, já vim.
ačkoli...
Ohledně Shakespeara a Kotta si zase prosím doplň uvozovky ty, mým cílem určitě nebylo porovnávat, jestli tahle antická variace PŘESNĚ sedí na to, jak Kott interpretoval Shakespeara (a pokud by neseděla, chápat to jako závadu). Ale je to užitečné připomenout jako pomůcku pro to, že tahle inscenace jede podle jiných pravidel než antické tragédie obvykle jedou.
OdpovědětVymazatA samozřejmě: přesně to, co píšeš o Teiresiovi i o Kreonovi je v téhle inscenaci obsaženo, aniž by to ovšem bylo jasně a jednoznačně vyřčeno. Ostatně on ten Teiresiás nepřichází jen tak - přijde (přesněji řečeno ho zavolají), když jsou Théby ve velkém svrabu. A právě tahle nejednoznačnost a otevřenost se mi na Oidipovi.Město líbí (což tu opakuji s vytrvalostí již téměř únavnou) .
jasně. uvozovkama neradno šetřit.
OdpovědětVymazatjá se pořád zdráhám tam ten "kolotoč moci", ale uznávám že jiné (rozumné) "řešení" nenabízím.
a ad Teiresiás (a pastevci) a "přicházení jen tak"- pamatuju si dobře, že to většinou probíhalo podle klíče: "Zavolejte Teirésia! - A hle on už vlastně přichází."?
že by nakonec nejpravděpodobnější byla ta "paranoidní interpretace" (řekněme třeba že ti neznámí nevidění neustále naslouchají co se na dvoře děje - ano, NSA)
Myslím, že tak přicházela většina postav, spíš ale v rámci ořezávání a zrychlování dění na scéně, než že by to bylo zvlášť významonosné. Jako otevřený vtip se takový příchod odehrál - pokud mě paměť neklame - jen jednou, s tím pastevcem a svědkem dávné královraždy.
OdpovědětVymazathm. tak NSA v tom nejede. škoda.
OdpovědětVymazatKonečně jsem se dostala k pár poznámkám... K té textové kompilaci O-M je velmi těžké se vyjádřit. Člověk by ji musel podrobně studovat, aby si byl jistý, které motivy původních dramat jsou zdůrazněny, potlačeny, případně dopsány. Často (většinou) mi text připadal jako pouhý dějový digest. Někdy jsem sice měla pocit, že o nějaký záměrný posun oproti originálům jde, ale nebyla jsem schopná přesně identifikovat jaký. Kladla jsem si otázku, zda je inscenace podobenstvím k současné situaci západních demokracií nebo komentářem německé společnosti (Janu Soprovou třeba napadlo, že Kreóna hraje žena, protože je to "jako" Merkelová). Ale spontánně (a bez nějakých krkolomných spekulací o globálním spiknutí) jsem si odpovědět neuměla.
OdpovědětVymazatJako klíč jsem přijala prolog - ty dětské hlasy, které vystupují za chór starších a uvádějí nás do příběhu. Možná Kimmig chtěl antický mýtus vyprávět jaksi "z nuly", dětskýma očima. Dlouho (do třetí části) to totiž bylo takové divadlo "holých vět", jako by chtělo zapomenout na všechny komplikované interpretace a pokoušelo se najít tu nejjednodušší, až fyzickou podstatu hraničních situací, v nichž se postavy ocitají.
Všimla jsem si, že v programu je uveden jen dramaturg a nikoliv autor adaptace. Také různé, stylem poměrně nesourodé herecké etudy vypadají, že v inscenaci "zbyly" z improvizací na zkouškách. A tak mám podezření, že ten digest, v němž se až příliš snadno přeskakuje mezi bohy, osudem a touhou po moci či vrozeným temperamentem postav, vznikal spontánně, a tedy i do značné míry náhodně, na zkouškách. A že ani nějakou konzistentní interpretací antického mýtu není, že jde prostě od situace k situaci a s autentickou zkušeností zúčastněných se pokouší do nich vstoupit a zpřítomnit je na jevišti. Tomu ostatně odpovídají i civilní příchody herců, kteří vypadají, že si to jdou "odpracovat".
Jejich výkony mě fascinovaly nejvíc. Soustředěnou energií, doslova chůzí po laně. Fascinovala mě i jejich vizáž - ten uvěřitelně sestavený rodinný klan, kde se dědí rysy, temperament, povaha.... Té poslední Antigoniny věty se člověk (kritik) chytá, jako tonoucí stébla, aby se uměl s inscenací nějak popasovat, vyložit ji a popsat, ale myslím, že to moc nejde.
Recenze na http://art.ihned.cz/divadlo/c1-61108410-divadelni-festival-oidipus-mesto-recenze