Dubský: Ostravar 2025 (čtvrtek 27.11.)

Kardinální chyba (Národní divadlo moravskoslezské)
Lebka z Connemary (Studio G)
Nepřítel lidu (Divadlo Petra Bezruče)
Tenkrát v Rusku (Komorní scéna Aréna)

Kardinální chyba Hru britsko-německé autorské dvojice uvedli v Ostravě v české premiéře. Jedná se o zručně napsanou komedii, v níž je zřetelný ostře satirický tón vůči církevním strukturám a obecně vůči pokrytectví. Tematizován je rovněž mezigenerační konflikt, kdy i uvnitř samotné náboženské instituce probíhá spor mezi starší generací, která se obává jakýchkoliv změn a bojuje za zachování statu quo, a progresivnějšími představiteli, kteří tuší, že bez marketingu zaměřeného na mladou generaci jsou odsouzeni k postupnému vymírání.

Hra je silnější v komediální rovině, jelikož kritika církve je místy až příliš předvídatelná. Inscenační tým si toho byl evidentně vědom, a tak režisér Vojtěch Štěpánek posílil komické prvky hlavně v pojetí některých postav (především živelná Alena Sasínová-Polarczyk jako služebná Wibke a Vít Roleček v roli neodolatelně upjatého papežského vyslance).

Především první polovina tak má slušné tempo plné svěžích dialogů. Po přestávce atmosféra trochu ztěžkne, některé scény nevyznívají úplně přesvědčivě (hlavně vznikající pouto mezi biskupem Glöcknerem a jeho zapíranou dcerou). Celkově je ale Kardinální chyba dramaturgicky vydařeným tahem, jenž šanci oslovit svou nepodbízivou zábavností široké publikum.


Lebka z Connemary Prostřední část McDonaghovy leenanské trilogie má všechny nezbytné parametry autorových raných her: drsný jazyk, erupce násilí i zatvrzelé postavy z okraje společnosti, z jejichž činů čiší osamělost a frustrace.

Režisér David Vyhnánek pojal inscenaci velmi expresivně, dokáže situace gradovat, méně už se ale v tomto pojetí dařilo pointování černohumorných dialogů. Poněkud nešťastně bylo uchopeno druhé dějství, které se celé odehrávalo jen za svitu čelovek. Samozřejmě to vychází z děje, jenž je umístěn na noční hřbitov, ale dlouhý úsek, v němž divák vidí z herců jen přízračně nasvícené tváře, nemá na tempo inscenace dobrý vliv.

Z herecké čtveřice asi nejvíce zaujme Vladislav Georgiev v roli hrobníka Micka, kterého podává nejednoznačně jako člověka, který vypadá smířen s osudem, ale pod nánosem cynismu ukrývá zraněnou duši.


Nepřítel lidu Jednu z nejhranějších her Henrika Ibsena adaptoval režisér Jan Holec a akcentoval v ní témata politického populismu a ekologického aktivismu. Úpravy jsou celkem výrazné a často redefinují některé postavy – chybí například tiskař Aslaksen, Petra zde není dcerou doktora Stockmanna, ale jeho bratra a třeba Billing není redaktorem, nýbrž doktorovým asistentem.

Změny jsou ovšem citlivé a funkční. Hlavně ekologická linka je do děje zasazena naprosto přirozeně, pokud by člověk neznal Ibsenovu hru, myslím, že by na začátku druhé části ve Stockmannově plamenném monologu měl problém odlišit, které části jsou původní a které dopsané. Vzhledem k současnosti je jediným problematičtějším aspektem dějová linka kolem redakce Lidového posla, v době sociálních sítí a stále se zmenšujícího vlivu klasických médií je jen těžko představitelné, že by Hovstadovo rozhodnutí nezveřejnit zprávu o kontaminaci lázeňské vody hrálo jakoukoliv roli.

Herecky se jedná o precizně vystavěnou inscenaci, zaujme především střet dvou povahově rozdílných bratrů, jejichž charaktery jsou dráždivě nejednoznačné. Tomáše Stockmanna hraje Lukáš Melník jako trochu roztržitého vědce, který touží být morálním majákem, je přesvědčen o své pravdě, ale agresivita jeho rétoriky ho nakonec dostává na okraj společnosti. Starosta Petr Stockmann je v podání Mariána Chalányho pragmatickým politikem, který ví, jak ostatními manipulovat. Ve své touze po moci je ochotný narušit i rodinné vazby. Chalány ho ovšem nehraje jako prvoplánového záporáka, neupírá mu racionálnost, s níž dokáže argumentovat a přesvědčivě budovat své politické PR.

Do jinak realisticky pojaté inscenace jsou vložena snová intermezza jako třeba sumo zápas, která svým výtvarným řešením odkazují na asijskou (hlavně japonskou) kulturu. Jejich smysl se mi odhalit nepodařilo, ale nepůsobily na mě ani nijak rušivě. Obtížně interpretovatelný je i závěr, v němž Melník sedí na kameni a křesadlem zapaluje oheň. Připomíná nějakého pravěkého člověka, možná tedy jde o odkaz na civilizaci směřující ke kolapsu a vracející se někam k počátkům své existence.

Každopádně po loňské Marii Stuartovně dokázal Holec u Bezručů vytvořit další prvotřídní politický thriller.


Tenkrát v Rusku Nová hra Tomáše Vůjtka je mozaikou scén zachycujících poslední etapu dějin carského Ruska. Je rámována jako výslech Anny Alexandrovny Vyrubovové, která se do hledáčku bolševiků dostala, protože patřila k nejbližším lidem mystika Rasputina, jenž měl velký vliv na cara Mikuláše II. V groteskně laděných scénách se na pozadí dějinných událostí vyjevuje ruské imperialistické smýšlení a dodnes platné přesvědčení o nutnosti být postrachem Evropy.

Inscenace Ivana Krejčího je dost nevyrovnaná, místy dokáže být vtipná, jindy zase mrazivá, trpí však přílišnou doslovností. Věty o ruské výbojnosti zazní v různých obměnách několikrát, jako kdyby tvůrci nevěřili, že divák dokáže téma odečíst z jemnějších náznaků. Podobný dojem jsem měl i ze scénického řešení některých situací, například Rasputinovu prostopášnost a zálibu v orgiích by bylo jistě možné pochopit, i kdyby jeho představitel Martin Siničák v jedné ze scén nechodil s nasazeným umělým penisem.

Za zbytečnou považuji závěrečnou scénu mučení, byť v ní možná tvůrci chtěli ukázat, jak revoluce požírá vlastní děti. Silněji by ale vyznělo, pokud by Tenkrát v Rusku skončilo vtipnou parafrází písně Rasputin od Boney M. Trefou do černého je obsazení Ivany Uhlířové, která jako vypravěčka příběhu Aňa výborně pracuje s odstupem a dokáže zobrazované dění trefně glosovat.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalový web zde
foto Martin Kusyn, Tomáš Rossi, Martin Špelda a Roman Polášek
o Ostravaru budeme psát v SADu 1/2026