Švejda: České století (Česká televize)

K herectví

Pozoru a respektu hodný televizní seriál Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka České století není zajímavý jen v kontextu české televizní tvorby, ale také českého divadla. Žánr, který tvůrci zvolili – minimalismus „mluvících hlav“ ozvlášťňovaný drobnými významotvornými akcemi – totiž zároveň nabízí vpravdě moderní herectví: zbavené zbytečné psychologizující vnějškovosti, s podstatně omezenou mimikou a gestikou herců, soustředěné na přesně pronášené slovo – a vnitřní stav postav. Netřeba asi zdůrazňovat, že volba takového typu herectví klade zvýšené nároky jak na režiséra (koho si do rolí zvolí, jak je bude vést), tak na samotné herce – České století, myslím, o kondici účinkujících herců prozradí jako málokteré dílo.

Robert Sedláček je zvyklý vybírat do svých filmů neokoukané herce, přijít se zajímavým obsazením (zde se například řídící tím, jak herci budou vzhledově či typově blízcí svým historickým předobrazům) – a přehlídka vystupujících herců a jejich výkony i v Českém století budí pozornost.
Někdy volba nevyjde – Daniel Landa bude působit prkenně, i když bude hrát vojácky tvrdého Emanuela Moravce. Někdy se ukáže, že tradiční psychologizující herectví je v protagonistech až příliš zažráno – tak vnějškově roztřeseně, zvetšele podává starého Edvarda Beneše Jan Novotný. Někdy jde o sázku na jistotu – Martin Huba jako nadosobně zanícený (byť v hloubi dramaticky rozeklaný) T. G. Masaryk, Ivan Trojan jako „zelenkovský“ pošuk František Moravec. Někdy se člověk neubrání zklamání – David Novotný jako až příliš strnulý, neproniknutelný Rudolf Slánský. Někdy jde o milé drobné překvapení – Jiří Bábek jako Benešovi oddaný, nenápadně poťouchlý Jan Masaryk. A někdy lze bez nadsázky hovořit o hereckém mistrovství – Martin Finger jako usebraný, introvertní velký stratég a „studený čumák“ Edvard Beneš a Jiří Vyorálek jako „rozteklý“, jedovatě záludný Klement Gottwald. Druhý a třetí díl (Den po Mnichovu, Kulka pro Heydricha) s Martinem Fingrem a čtvrtý díl s Jiřím Vyorálkem (Všechno moc lidu Stalinovi) patřily k zatím nejvydařenějším částem Českého století.