Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 3. (čtvrtek 25.6.)

DEN MATIJI SOLCE A ŠKOLA PRO ŽENY

Provozní komediální inscenace klasiky jsou nezbytnou součástí repertoáru každého kamenného divadla, ale v případě domácí (a Amslerovy) Školy pro ženy mi vrtají hlavou dva rozpory. Proč si na to Klicperovo divadlo pozvalo režiséra, který se zabývá především současnou moderní dramatikou, a hlavně - proč se všechno to starokomické mrckování, legrační grimasy, promluvy stranou nebo banální prozpěvování odehrává na abstraktní, elegantně minimalistické scéně? (Ale přiznávám, o přestávce jsem zbaběle prchnul - třeba se to ve druhé půlce nějak vysvětlilo nebo propojilo).

Den Matiji Solce
 „Den Matji Solce“ v Draku jsem bohužel nemohl sledovat celý, ale i tak to byl zážitek navýsost příjemný. V dětském one-man show Pulcinella, které pojednává o boji titulního hrdiny se smrtí, se volně přelévají jednotlivé výstupy s improvizovanými promluvami do publika, přičemž nikdy není úplně jasné, co je připravené a co je dílem momentální improvizace. Součástí představení je ale i úvodní výroba prstových loutek přímo na pódiu nebo neustálé ověřování, kolik je vlastně hodin. Celé je to neobyčejně komunikativní – což si děti užívají naplno – a taky zahalené do vesele morbidní atmosféry, což zase ocení spíše dospělí. Matija Solce sedí na kraji jeviště s harmonikou na klíně, čaruje prstovými loutkami, a průběžně všechno sám za sebe komentuje. Jakýmsi refrénem se stala výhrůžka „je to strašlivé, budete se bát!“ nebo smrťácká replika “však my se taky jednou potkáme“, na kterou děti reagovaly zcela bezelstným smíchem. Výsledkem je představení, na kterém se skvěle baví děti i dospělí, někdy společně, jindy zvlášť, ale nikdy proti sobě.

Odpoledne mi sice utekla rakvičkárna Kosti, hraná s opravdovými kostmi a jednou pandou, večer jsem ale zakončil Malými nočními příběhy, které se volně přelily do koncertu kapely Fekete Seretlek. Matija Solce je ten vzácný typ charismatického performera, který dokáže udržet pozornost, ať už na jevišti dělá cokoli. I když je to třeba jen dětinský příběh o žábě, která se zamiluje do toreadora a k ničemu kloudnému jí to nepomůže. Nejde o příběh, moc nezáleží ani na tom, že toreador mluví pouze španělsky, podstatné, je osobní vyzařování, podložené nenápadnou a na odiv nevystavovanou, přitom ale spolehlivě zvládnutou loutkářskou technikou a schopností pohotové reakce na cokoli, co se na jevišti okolo něj stane. Což je ostatně ještě zřejmější i při skotačivém etnu kapely Fekete Seretlek: přes všechny legrácky a rozbíhavost je to skvěle zahraná a chytlavá hudba.

Už jsem to tu loni psal v souvislosti s Jiřím Jelínkem, ale budu se s radostí opakovat: setkání s tímto typem intenzivní a samozřejmě divadelnosti patří k tomu nejpříjemnějšímu, co vás může na divadle potkat. Škoda, že se lze s podobnými postavami tak výjimečně setkat v činohře. Ale určitě to není náhoda, je jasné, že pečlivě vymyšlené a poctivě nazkoušené kolektivní divadlo není pro spontánní osobnosti typu Solce nebo Jelínka tím nejvhodnějším prostředím.