Škorpil: Z mrtvého domu (Opera Národního divadla)

Z mrtvého domu je pro mne takový Daniel Špinar „v kostce“. První dvě dějství mi ze všeho nejvíc připomínala vinohradského Vojcka. Tedy inscenaci, kterou jsem - přiznávám – opravdu neměl rád. Stejně jako ona, zdály se mi ty první dvě třetiny Janáčkovy opery ve Špinarově podání zbytečně agresivní, ukřičené, okázalé, přeplněné drobnostmi a dodatky. Jako kdyby tady chtěl režisér Janáčka překřičet a občas mu byl jen záminkou k prezentaci vlastních mánií a zálib. (A je vlastně jedno, budeme-li tomu jako Josef Herman v DN říkat „gay kultura“, či budeme-li jako Blanka Křivánková v SADu 3/2015 mluvit o „camp culture“.)

Vehiklem tohoto dojmu je především skupina mimů, kterou Špinar nechává – zejména ve vlastní verzi vězeňského představení - vyvádět „skopičiny“, které jako by tolikrát opakovaly že „muklové jsou nadržení a ženské nejsou po ruce“ až je to otravné. Oproti Vojckovi tu ale Špinar má k dispozici disciplinovanější ansámbl (včetně sboru opery ND a většiny sólistů) a pomáhá mu samozřejmě i Janáčkova hudba, která spolehlivě zabraňuje přetažení některých extempore.
Něco jiného je ale část popřestávková. To je naopak Špinar současný.
Špinar – abych si pomohl dvěma nejčerstvějšími zážitky – Zemětřesení v Londýně a ještě spíš Nočního motýla. Dění na jevišti je koncentrované, soustředěné, nerozbíhá, má jasné kontury a tragickou eleganci. (Aniž by nějak zásadně ubylo homoerotických akcentů.) Náhle režie mnohem víc spolupracuje s hudbou a libretem a využívá (nikoli zneužívá) je k vlastnímu sdělení.

Najednou je vidět, že Špinar se umí vyjádřit i symbolem a metaforou, která nekřičí, neharaší, není „za každou cenu a natruc“. A najednou jsem měl pocit, že z českého rybníčku naplněného schválností se dostáváme na světové moře vyzrálé a nápadité uměřenosti.

A ještě po Mikulkově vzoru několik nesourodých poznámek nakonec:
- scéna Lucie Škandíkové je (opět) perfektní. Byť se nedokážu zbavit dojmu, že zavěšený klavír jsem už někde viděl. (Ale to je asi především můj problém.)
- Štefanu Margitovi bych vážně doporučil, aby si přečetl Mametovo Divadlo. Zejména to, co říká o chování na děkovačce.
- když jsem odcházel z divadla, „strašil“ mi v hlavě Zappův „Bobby Brown“. Co si tom myslet, vlastně sám úplně nevím.

fotografie Patrik Borecký