Buranteatr si sice ke svému pražskému hostování vybral týden, kdy by bylo rozumnější trávit večery v zahradní restauraci, ale co naplat. Jakkoli to v Divadle Celetné nebylo vždy úplně příjemné posezení, vydržet se to dalo. I díky předvedenému divadlu, nutno dodat.
Začalo se Příběhy nečekaných konců, lehkovážným divadelním zpracováním Dahlových povídek – a bylo to opravdu letní divadlo, vedené snahou pobavit a nepřekročit přitom hranice dobrého vkusu nebo se dopustit jakýchkoli excesů. Což je svého druhu plus a zároveň i dost výrazné omezení. (Třeba pokud si vybavíte podobně vystavěný povídkový film Divoké historky, který jako by začínal tam, kde Burani končí. Ale to jen tak na okraj.) Tři anekdotické příběhy o různě povedených pomstách spojuje především ostentativní starosvětskost, podporovaná hudbou, kostýmováním i uměřeně komediálním herectvím. A proti ní se opatrně prosazuje trocha cynismu (když milující manželka vraždí svého nevěrného chotě) a neméně opatrně též trocha erotiky (třeba když se hraje o parfému, který změní muže v sexuchtivé monstrum). Důstojné dámy se mohou spokojeně pohihňávat, pohoršen nebude zaručeně nikdo.
Strašně moc tu záleží na hercích: když se jim podaří v poněkud těsném prostoru najít a rozehrávat tu správnou ironickou notu, je to velmi zábavné – ani ne tak tím, o čem se vypráví, ale jak se vypráví. Vždyť to jsou jen takové jednoduché anekdotické příběhy (a ty konce zas tak moc nečekané nejsou). Pokud se to hercům daří hůře, může se stát, že se jen dlouho (a místy zdlouhavě) rozdávají karty, aby se nakonec ukázalo, že pointa za tu námahu vlastně ani nestála.
Nejlepší byla hned první manželsko-vražednická třetina nabitá laskavě dusnou atmosférou, nejhůř to vyšlo v té závěrečné, malířské. Jasně, ta nejkřehčí dívka je vražedkyní na začátku i na konci, ale i tohle byla spíš jen taková umná ozdůbka, nic zásadního.
Dorstův Fernando Krapp mi napsal dopis je úplně jiná váhová kategorie. Tady se hraje o základních záležitostech, a především - je to napsané (i inscenované) velmi otevřeně, bez jednoduchého návodu k použití. Což je na celé věci úplně nejdráždivější. Hru lze chápat jako střet mužského a ženského principu, střet dvou druhů lásky, mocenskou přetlačovanou, souboj intelektuální přejemnělosti se sebevědomým grunderstvím, nebo jako obraz manipulace a vymývání mozků; stejně jako příběh o tom, jak destruktivní může být zrada sebe sama i příliš tuhé lpění na vlastních zásadách.
V Buranteatru všechnu tu nejistotu a nejednoznačnost cíleně zdůrazňují. Mimo jiné i tím, že inscenace je po formální stránce záměrně roztříštěná: úvodní Krappův dopis neznámé krásce (ve které jí stroze oznamuje, že se rozhodl se s ní oženit) zní do tmy jako šmírácká rozhlasová hra, a když se rozsvítí, začne se hrát způsobem „co výstup, to jiný žánr“ (za výrazné podpory hudby). Od melodramatu přes kovbojku až ke komedii pro pamětníky. Celé je to navíc zasazeno do překvapivě nosné (nikoli jasně srozumitelné) kuchařské metafory: ten, kdo má navrch, stojí za kuchyňskou linkou a během řeči kuchtí omelety, rozbíjí vajíčka, zapaluje hořák, smaží v pánvičce. Místo, které samozřejmě navozuje asociace spíše „nechlapácké“ obvykle zaujímá okázale silný Krapp, občas se k postaví k lince i ona.
Lukáš Rieger není herec se zvlášť širokým výrazovým rejstříkem, tady je ale jeho obvyklá poloha využita docela šikovně (a také - jak jinak v této inscenaci - paradoxně). Krapp je vzdor přepjaté racionalitě a na odiv stavěnému chlapáckému sebevědomí neochvějně vlídný, vyslovuje měkce a s tichým úsměvem, jako kdyby slova ani nepatřila k osobě, která je pronáší. (Ale stejně si myslím, že by tahle postava prostě měla mít nějaké charisma, ať už by konkrétně vypadalo jakkoli. Bez něj totiž celá základní situace vypadá trochu uměle, příliš naaranžovaně.) Kamila Zetelová naopak střídá výrazivo i herecké polohy až marnotratně - výsledkem je postava ještě obtížněji proniknutelná než její manžel. A také zajímavější: pořád se lze dohadovat o tom, co si vlastně myslí, čemu věří a čemu ne, co jen tak říká, co si vysnila a co se doopravdy stalo.
Režisér a bývalý umělecký šéf Zetel se s Buranteatrem v každém případě rozloučil docela efektně, jako kdyby chtěl na závěr zpochybnit to, s čím byl „jeho“ Buranteatr vždycky spojován především: s důvěrou v příběh a jasně (i když třeba ironicky) konturovanými postavami. Docela by mě zajímalo, jak se na tuhle, po mém soudu pozoruhodnou, ale nikoli přímočaře strhující inscenaci tváří „normální“ buranovské publikum.
Více informací o inscenacích zde
foto Pavel Nesvadba
Začalo se Příběhy nečekaných konců, lehkovážným divadelním zpracováním Dahlových povídek – a bylo to opravdu letní divadlo, vedené snahou pobavit a nepřekročit přitom hranice dobrého vkusu nebo se dopustit jakýchkoli excesů. Což je svého druhu plus a zároveň i dost výrazné omezení. (Třeba pokud si vybavíte podobně vystavěný povídkový film Divoké historky, který jako by začínal tam, kde Burani končí. Ale to jen tak na okraj.) Tři anekdotické příběhy o různě povedených pomstách spojuje především ostentativní starosvětskost, podporovaná hudbou, kostýmováním i uměřeně komediálním herectvím. A proti ní se opatrně prosazuje trocha cynismu (když milující manželka vraždí svého nevěrného chotě) a neméně opatrně též trocha erotiky (třeba když se hraje o parfému, který změní muže v sexuchtivé monstrum). Důstojné dámy se mohou spokojeně pohihňávat, pohoršen nebude zaručeně nikdo.
Strašně moc tu záleží na hercích: když se jim podaří v poněkud těsném prostoru najít a rozehrávat tu správnou ironickou notu, je to velmi zábavné – ani ne tak tím, o čem se vypráví, ale jak se vypráví. Vždyť to jsou jen takové jednoduché anekdotické příběhy (a ty konce zas tak moc nečekané nejsou). Pokud se to hercům daří hůře, může se stát, že se jen dlouho (a místy zdlouhavě) rozdávají karty, aby se nakonec ukázalo, že pointa za tu námahu vlastně ani nestála.
Nejlepší byla hned první manželsko-vražednická třetina nabitá laskavě dusnou atmosférou, nejhůř to vyšlo v té závěrečné, malířské. Jasně, ta nejkřehčí dívka je vražedkyní na začátku i na konci, ale i tohle byla spíš jen taková umná ozdůbka, nic zásadního.
Dorstův Fernando Krapp mi napsal dopis je úplně jiná váhová kategorie. Tady se hraje o základních záležitostech, a především - je to napsané (i inscenované) velmi otevřeně, bez jednoduchého návodu k použití. Což je na celé věci úplně nejdráždivější. Hru lze chápat jako střet mužského a ženského principu, střet dvou druhů lásky, mocenskou přetlačovanou, souboj intelektuální přejemnělosti se sebevědomým grunderstvím, nebo jako obraz manipulace a vymývání mozků; stejně jako příběh o tom, jak destruktivní může být zrada sebe sama i příliš tuhé lpění na vlastních zásadách.
V Buranteatru všechnu tu nejistotu a nejednoznačnost cíleně zdůrazňují. Mimo jiné i tím, že inscenace je po formální stránce záměrně roztříštěná: úvodní Krappův dopis neznámé krásce (ve které jí stroze oznamuje, že se rozhodl se s ní oženit) zní do tmy jako šmírácká rozhlasová hra, a když se rozsvítí, začne se hrát způsobem „co výstup, to jiný žánr“ (za výrazné podpory hudby). Od melodramatu přes kovbojku až ke komedii pro pamětníky. Celé je to navíc zasazeno do překvapivě nosné (nikoli jasně srozumitelné) kuchařské metafory: ten, kdo má navrch, stojí za kuchyňskou linkou a během řeči kuchtí omelety, rozbíjí vajíčka, zapaluje hořák, smaží v pánvičce. Místo, které samozřejmě navozuje asociace spíše „nechlapácké“ obvykle zaujímá okázale silný Krapp, občas se k postaví k lince i ona.
Lukáš Rieger není herec se zvlášť širokým výrazovým rejstříkem, tady je ale jeho obvyklá poloha využita docela šikovně (a také - jak jinak v této inscenaci - paradoxně). Krapp je vzdor přepjaté racionalitě a na odiv stavěnému chlapáckému sebevědomí neochvějně vlídný, vyslovuje měkce a s tichým úsměvem, jako kdyby slova ani nepatřila k osobě, která je pronáší. (Ale stejně si myslím, že by tahle postava prostě měla mít nějaké charisma, ať už by konkrétně vypadalo jakkoli. Bez něj totiž celá základní situace vypadá trochu uměle, příliš naaranžovaně.) Kamila Zetelová naopak střídá výrazivo i herecké polohy až marnotratně - výsledkem je postava ještě obtížněji proniknutelná než její manžel. A také zajímavější: pořád se lze dohadovat o tom, co si vlastně myslí, čemu věří a čemu ne, co jen tak říká, co si vysnila a co se doopravdy stalo.
Režisér a bývalý umělecký šéf Zetel se s Buranteatrem v každém případě rozloučil docela efektně, jako kdyby chtěl na závěr zpochybnit to, s čím byl „jeho“ Buranteatr vždycky spojován především: s důvěrou v příběh a jasně (i když třeba ironicky) konturovanými postavami. Docela by mě zajímalo, jak se na tuhle, po mém soudu pozoruhodnou, ale nikoli přímočaře strhující inscenaci tváří „normální“ buranovské publikum.
Více informací o inscenacích zde
foto Pavel Nesvadba
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme