Mikulka: Festival Regiony 2025 (středa 25. 6.)

BRONKS / compagnie barbarie: Grote mensen / Velcí lidé
Cia. Ortiga: An-Ki

Grote mensen Belgický dámský soubor představil v Draku docela svéráznou podívanou. Začalo to tak trochu jako pomalá groteska připomínající příhody Pata a Mata (ti jsou, mimochodem, docela populární v Holandsku, jak to mají Vlámové, netuším). Performerky chodily po jevišti sem a tam, přenášely předměty, občas použily nějaký přístroj či nástroj, jindy se napříč scénou překutálel pomeranč, ale vlastně se nic uchopitelného nestalo. 

Postupem doby se akce začaly komplikovat, ze stropu kapala voda, a když se tuhle hrozbu nakonec podařilo vyřešit (opět: s úsilím hodným Pata a Mata), začal strop protékat na několika dalších místech. Lze to brát jako trochu hrozivou metaforu, ale primární byla pomalá, repetitivní groteska předváděná po většinu doby s klaunsky nepatřičnou vážnou tváří. Je to žánr, který mám osobně rád, v tomto případě to však vycházelo spíš tak napůl, povedené výstupy se střídaly s pasážemi trochu rozvleklými.


An-Ki Insenace katalánského souboru se hrála každý den třikrát po celý festival (vždy pro pětadvacet diváků) a byla obestřena aurou díla výjimečného, které „nelze minout“ nebo které dokonce „diváka promění“. Na Nadivadle se o ní velmi vstřícně vyjádřil i Lukáš Dubský (tady), který své představení označil za nejpříjemnější festivalový zážitek. Takže budu hned na úvod protivný: pro mě bylo An-Ki, s ohledem na vybuzená očekávání, tím největším festivalovým zklamáním.

Rozdělit beztak nepočetné publikum na malé skupinky, vodit je tajemnými prostůrky, v každém předvést nějakou jednoduchou scénu a pak jít dál, není sice nápad nijak zvlášť originální, ale nepochybně má své kouzlo. Stejně jako snaha navodit atmosféru pospolitosti, třeba i tím, že se diváci budou v drobnostech zapojovat do akce. Ale zároveň to také není ničeho zárukou. Na mystickou atmosférou obestřeném příběhu o obrech, kteří (s vidinou zisku) kácejí a kradou stromy, a o dívence, která svůj poslední strom miluje a brání, také není v principu nic špatného – ovšem riziko, že bude překročena hranice mezi ekologicko-poetickým příběhem a ušlechtilým kýčem, je značné. 

Semínko podezřívavost ve mně začalo klíčit ještě předtím, než se vůbec představení rozběhlo: okázalá usměvavost a všeprostupující sluníčková roztomilost, kterou kolem sebe šířili účinkující, není tak docela můj šálek čaje. V dalším průběhu se k tomu přidala nemilosrdně vynucovaná mystická atmosféra (včetně nepřetržitě znějící a dosti vlezlé hudby), plus další a další ataky roztomilosti. Tentokrát však spíše slzotvorné, spojené s postavičkou malé dívenky a osudy její rodiny. Nebo naopak kontrastní zjevení instantního zla, to když se objeví zmínění obři. A to je vlastně všechno: divadelně na nic mimořádného nedošlo, objevilo se sice pár hezkých obrazů, ty však spolehlivě překryla zmíněná hořkosladká poleva.

Před začátkem představení jsem od kohosi zaslechl, že se citlivější diváci v závěru představení rozpláčou. Nenápadně jsem se rozhlížel, ale žádné slzy jsem nespatřil. Tak nevím. Pokud by ale něco naplňovalo populární kunderovskou definici kýče jako dvojí slzy, je to přesně tohle. Mně osobně se v každém případě především ulevilo, když jsem se konečně dostal ze stanu ven mezi stromy a na čerstvý večerní vzduch.

festivalový program zde
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025
foto festivalový web