Index Productions / Muta Imago: Tre Sorelle / Tři sestry
I v předposlední (a pro mě úplně poslední) festivalový den došlo na pár představení, která jsou spíše pominutelná. A pak na dvě, o kterých se sluší napsat - nejen kvůli nim samotným, ale také proto, že představují exemplárně protikladné přístupy k divadelní tvorbě.
Sekyra V pozdním odpoledni se ve stanu představil jeden z tradičních (a radostně očekávaných) hradeckých hostů: slovinský loutkář, hudebník a performer Matija Solce. Tentokrát s mezinárodním souborem Teatro Matita, tvořeným pěticí pánů ve středním věku, vzhledu velmi různého: od úředníka k loupežníkovi. Od Solcových inscenací se nedá očekávat žádný vybroušený tvar s jasnou dějovou linkou či formou, hlavní předností bývá charisma, spontánnost, schopnost improvizovat, vytvářet náladu, dát vzniknou divadlu jaksi anarchistickému, neuchopitelnému - a obvykle mimořádně živému. V Sekyře však tento princip (veskrze sympatický!) spolu s kolegy dotáhl až do extrému.
Dobrou polovinu představení zabral jakýsi alkoholický prolog. Pánové měli tři litrové lahve rakije, vychvalovali její přednosti a obecně nesčetné výhody, které konzumace rakije přináší, roznášeli kalíšky do diváků, občas do toho něco zazpívali a zahráli. Sami popíjeli též a vyhlíželi tudíž stále „znaveněji“. Pak akce plynule přešla do historky, pojednávající o slovinském hrdinovi, silákovi a pašerákovi soli Martinovi Krpanovi. Hrálo se česko-anglicko-slovensky, chaoticky a naprosto nepřehledně, Krpan si u dělal obří kyj z lípy, zachránil Vídeň před Turky, dohadoval se s císařem o odměně, a nakonec se spokojil s potvrzením, že může dál pašovat svou sůl. Přiznám se, že jsem se v příběhu docela rychle ztratil a vlastně jsem ani nijak zvlášť netoužil se zase najít, výsostně zábavné a živé setkáni to bylo i tak.
Tři sestry Zatímco Teatro Matita dokázalo vykřesat intenzivní zážitek prakticky z ničeho, italská skupina vzápětí prakticky ukázala, že to jde udělat i úplně opačně: z jedné z nejsilnějších her celé dramatické literatury vytvořila inscenaci dokonale planou a zbytečnou. Hodinu a půl se po jevišti pohybovaly tři herečky, více či méně vášnivě odříkávaly jednotlivé Čechovovy repliky (na mikroporty, takže nebylo moc poznat, kdo vlastně mluví), k tomu zněla dramatická hudba a režie tu a tam vykouzlil efektní světelný obraz (ale opravdu jen tu a tam, navíc mimořádného).
Kdo Tři sestry nezná, neodnesl si o moc víc, než těch pár obrazů: repliky se neskládaly do situací, a bez předběžné znalosti textu dění valný smysl nedávalo. Tedy kromě toho, že se pořád dokola opakuje, že sestry jsou frustrované, smutné a rády by odjely do Moskvy. Kdo Tři sestry zná, mohl sice sledovat, kudy se zrovna příběh ubírá, ale to je asi tak všechno, původní sdělení ony vizuální obrazy nijak zvlášť neobohatily.
Proč podobné inscenace vznikají, je mi opravdu záhadou. A ještě větší záhadou se zdá být, jaký má smysl zvát je na (jakýkoli) festival.
festivalový program zde
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025
foto festivalový web
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme