Takže další díl nekonečného seriálu „jak ošidné je mít očekávání“. Poslední inscenace Vladimíra Morávka vznikala za hodně nestandardní situace a tak jsem se obával (i s ohledem na dosud slyšené a čtené), že si nedobrovolně odcházející umělecký šéf bude touto cestou vyřizovat účty, připomínat zásluhy a excesivně citovat sám sebe. Že dojde na nevkusné vzývání Václava Havla, hektolitry (sebe)dojímavých řečí o lásce k divadlu a k Divadlu na Provázku obzvláště, a že to celé bude trvat přinejmenším šest hodin. Nakonec „to“ trvalo necelé dvě hodiny, a přestože všechny výše zmíněné ingredience přítomny byly, objevovaly se v míře vcelku přijatelné a snesitelné.
Diváci sice během představení projdou skoro celou budovu (hraje se na čtyřech místech), ale základní situace je v podstatě stále stejná. Čtyři mladí herci s nakažlivou energií hrají a zpívají, tedy spíš tři, protože Dominik Teleky záhy začne přehrávat různé postavy a situace z Bulgakova Divadelního románu. Do toho občas někdo zpoza scény zpívá, ruší a prohlašuje, že zkoušku mají mít „oni“, přičemž je dotyčná čtveřice nepřátelsky pohrdlivým tónem nazývána „jamáci“. (Mimochodem, role Davida Janíka je v programu označena jako „soubor, co si u toho myslí své“). Jamáci tudíž čas od času odvedou publikum jinam a tam se vše zopakuje v bleděmodrém. Přičemž je setrvale vzývána krásná Hanka Senková, tedy inspicientka, jak se lze dočíst v programu. Lze za tím vším samozřejmě tušit interní odkazy, jakožto osoba nezasvěcená jsem je ale přečíst nedokázal. Nějak zásadně mi to nevadilo. Možná dokonce spíš naopak (viz výše).
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgnFRN6zQu5iihd-aoYpcKCLHyw9I_nJINJiHnYYP_F04ZVBZXbRfKpFI6Q-RssffnyiUBXZORHsggOfKxwWfXmBZ9yGRd1CZ2wXOEhobbvNAvYGrPPqhkavoCm060I8y2UQEVGiog_7dQ/s400/---.jpg)
Všechny hrací prostory jsou zahlceny krámy i rekvizitami (pro neinformovaného víceméně bezpříznakovými), a v tomto prostředí se pak zpívá, běhá po stolech a nezřetelně se vyvíjí trable nešťastného bulgakovského dramatika s Nezávislým divadlem. Celé je to pojato jako absurdita, prokládaná četnými klaunériemi (zábavnými asi tak napůl, dlužno dodat). Morávek přitvrdí až v úplném finále, kdy připomene petici, kterou proti jeho setrvání sepsali prakticky všichni herci i zaměstnanci divadla Na provázku, a pak poněkud vyděračsky věnuje inscenaci Petru Scherhauferovi, Evě Tálské a dalším slavným zdejším postavám.
Ale i tak, celé to nakonec působilo jako středně povedený titul, při jehož sledování se sice nijak zvlášť neotravujete, ale taky nijak zvlášť nedojmete; intenzitou či silou sdělení vás Na protest! do sedačky nejspíš nezatlačí. Uznávám, dost možná nejsem ten správný adresát, Morávkovým inscenacím jsem se v posledních letech vyhýbal a o turbulencích na Provázku jsem informován jen povrchně. Ale kdo jím vlastně je, tedy kromě pár zarytých fanoušků a notorických nostalgiků? Po očku jsem sledoval diváky okolo sebe a neměl jsem pocit, že by na tom bylo „normální“ brněnské reprízové publikum nějak výrazně jinak než já.
Více informací o inscenaci zde
foto www divadla
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgnFRN6zQu5iihd-aoYpcKCLHyw9I_nJINJiHnYYP_F04ZVBZXbRfKpFI6Q-RssffnyiUBXZORHsggOfKxwWfXmBZ9yGRd1CZ2wXOEhobbvNAvYGrPPqhkavoCm060I8y2UQEVGiog_7dQ/s400/---.jpg)
Všechny hrací prostory jsou zahlceny krámy i rekvizitami (pro neinformovaného víceméně bezpříznakovými), a v tomto prostředí se pak zpívá, běhá po stolech a nezřetelně se vyvíjí trable nešťastného bulgakovského dramatika s Nezávislým divadlem. Celé je to pojato jako absurdita, prokládaná četnými klaunériemi (zábavnými asi tak napůl, dlužno dodat). Morávek přitvrdí až v úplném finále, kdy připomene petici, kterou proti jeho setrvání sepsali prakticky všichni herci i zaměstnanci divadla Na provázku, a pak poněkud vyděračsky věnuje inscenaci Petru Scherhauferovi, Evě Tálské a dalším slavným zdejším postavám.
Ale i tak, celé to nakonec působilo jako středně povedený titul, při jehož sledování se sice nijak zvlášť neotravujete, ale taky nijak zvlášť nedojmete; intenzitou či silou sdělení vás Na protest! do sedačky nejspíš nezatlačí. Uznávám, dost možná nejsem ten správný adresát, Morávkovým inscenacím jsem se v posledních letech vyhýbal a o turbulencích na Provázku jsem informován jen povrchně. Ale kdo jím vlastně je, tedy kromě pár zarytých fanoušků a notorických nostalgiků? Po očku jsem sledoval diváky okolo sebe a neměl jsem pocit, že by na tom bylo „normální“ brněnské reprízové publikum nějak výrazně jinak než já.
Více informací o inscenaci zde
foto www divadla
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme