Vedeni nadšením nad blížícími se prázdninami, dovolili jsme si v Nadivadle vyhlásit malou anketu. Snažili jsme oslovit jak praktické divadelníky, tak kritiky, a také naše anketní otázka byla dvojitá:
Co považujete za největší klišé současného českého divadla?
Co považujete za největší klišé současné české divadelní kritiky?
Všem zúčastněným děkujeme za odpovědi; uveřejňujeme je v pořadí, v jakém nám dorazily. Pokud by se někdo z oslovených (a vlastně kdokoli) chtěl ještě dodatečně na toto téma vyslovit, budeme rádi a případně opozdilé ohlasy v příhodný čas zveřejníme. Všem pak přejeme hezké léto, v lepším případě i prázdniny.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Daniel Přibyl, ředitel Městských divadel pražských:
Za největší klišé české divadelní kritiky považuji její pohodlnou radost z průměrných inscenací. Úporná snaha odhalit ve zbabraném díle odlesk geniality. Nucený, křečovitý optimismus, se kterým se recenzenti a diskutéři šťourají v blátivém průměru, místo, aby ho přehlédli a tím odsoudili k zapomenutí.
Za největší klišé českého divadla považuji cokoli s adjektivem PROVOZNÍ. Především sousloví "provozní titul", případně "provozní inscenace", "provozní komedie". "Provozní tragédii" jsem sice nezaznamenal, ovšem "provozních režisérů" mnoho.
Jan Frič, režisér Národního divadla:
Za největší klišé českého divadla považuji přibližnost a za největší klišé české divadelní kritiky považuji nekonkrétnost a absenci analýzy.
Za největší klišé české kritiky považuji "nebavilo mě to, ale" a za největší klišé českého divadla "ale my jsme se na tom nadřeli, ať si to zkusí".
Alena Zemančíková, dramaturgyně, kritička a publicistka:
Milí kolegové, posílám příspěvek do vaší ankety s tím, že jsem mnoho vět smazala, protože jsem jimi neodpovídala na otázku po největším klišé, ale spíš po všelijakých nedostatcích. Pokud jde o klišé, dospěla jsem k této stručnosti:
Za největší klišé českého divadla považuji neustálou sebetematizaci jeho aktérů. Inscenace se tak uzavírají samy do sebe a ztrácejí přesah do společnosti.
Za (nevím, jestli největší, ale jisté) klišé české divadelní kritiky považuji směšování politického s ideologickým v posuzování angažovanosti inscenace. A snadné podléhání pocitu až příliš rodinné sounáležitosti s divadly.
Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin:
Na tyto dvě otázky neumím odpovědět. Připadají mi, že jsou samy o sobě klišé a, omlouvám se, tak nějak k ničemu.
Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín:
Ad A: Postcity, neboli po-city stavěné nad řemeslo.
Ad B: Dtto.
Co považujete za největší klišé současného českého divadla?
Co považujete za největší klišé současné české divadelní kritiky?
Všem zúčastněným děkujeme za odpovědi; uveřejňujeme je v pořadí, v jakém nám dorazily. Pokud by se někdo z oslovených (a vlastně kdokoli) chtěl ještě dodatečně na toto téma vyslovit, budeme rádi a případně opozdilé ohlasy v příhodný čas zveřejníme. Všem pak přejeme hezké léto, v lepším případě i prázdniny.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Daniel Přibyl, ředitel Městských divadel pražských:
Za největší klišé české divadelní kritiky považuji její pohodlnou radost z průměrných inscenací. Úporná snaha odhalit ve zbabraném díle odlesk geniality. Nucený, křečovitý optimismus, se kterým se recenzenti a diskutéři šťourají v blátivém průměru, místo, aby ho přehlédli a tím odsoudili k zapomenutí.
Za největší klišé českého divadla považuji cokoli s adjektivem PROVOZNÍ. Především sousloví "provozní titul", případně "provozní inscenace", "provozní komedie". "Provozní tragédii" jsem sice nezaznamenal, ovšem "provozních režisérů" mnoho.
Jan Frič, režisér Národního divadla:
Za největší klišé českého divadla považuji přibližnost a za největší klišé české divadelní kritiky považuji nekonkrétnost a absenci analýzy.
Za největší klišé české kritiky považuji "nebavilo mě to, ale" a za největší klišé českého divadla "ale my jsme se na tom nadřeli, ať si to zkusí".
Alena Zemančíková, dramaturgyně, kritička a publicistka:
Milí kolegové, posílám příspěvek do vaší ankety s tím, že jsem mnoho vět smazala, protože jsem jimi neodpovídala na otázku po největším klišé, ale spíš po všelijakých nedostatcích. Pokud jde o klišé, dospěla jsem k této stručnosti:
Za největší klišé českého divadla považuji neustálou sebetematizaci jeho aktérů. Inscenace se tak uzavírají samy do sebe a ztrácejí přesah do společnosti.
Za (nevím, jestli největší, ale jisté) klišé české divadelní kritiky považuji směšování politického s ideologickým v posuzování angažovanosti inscenace. A snadné podléhání pocitu až příliš rodinné sounáležitosti s divadly.
Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin:
Na tyto dvě otázky neumím odpovědět. Připadají mi, že jsou samy o sobě klišé a, omlouvám se, tak nějak k ničemu.
Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín:
Ad A: Postcity, neboli po-city stavěné nad řemeslo.
Ad B: Dtto.
Karel Král, šéfredaktor Světa a divadla:
Upřímně mě moc nenapadá, co konkrétního odpovědět. České divadlo i kritici jisté podléhají módám, z nichž některé používají notoricky (od projekcí či mluvení na mikrofon po dobová plevelná slova typu "jako"), ale nezabývám se tím tolik, abych mohl odpovědět v šíři větší než je ta poznámka v závorce.
Matěj Nytra, dramaturg HaDivadla a člen dramaturgické rady festivalu Divadelní svět Brno:
1) je to těžké říct, ale při sledování v podstatě jakéhokoli projektu v zahraničí mě napadá jediné: větší důraz českého divadla na pití a jakousi pohodičku než na to, co je v "popisu práce"
2) složitě napřímo a povšechně říct, ale je to slabá mezioborová vzdělanost a zkušenost, neotevřenost, někdy až ignorance jakési "povinnosti" vložit téma do kontextu i přeshraničního dění, a tedy jakási malicherná lokálnost a krátká trvanlivost, za což si většinou může každý sám
Kateřina Součková, doktorandka divadelní teorie na DAMU, dramaturgyně:
Pokud je klišé sériově rozšířený obtisk čehosi původně živého, pak jedním z největších je pro mě formální inspirace německým divadlem, pokud nevychází z uměleckého hledání, ale z pocitu, že je to tak nějak „přísný a cool“. A potom samozřejmě kouření na scéně ve slunečních brýlích, které už ale nabylo statusu jakéhosi roztomilého meta-klišé, které jsme si prostě adoptovali.
Za nepříjemné klišé v divadelní kritice považuji stížnosti nad tím, že se tvůrci provinili vůči literární předloze. Divadlo je zcela odlišné a samostatné médium a neomezuje se na pouhého nosiče literatury – napadlo by někoho vyčítat malíři, že na portrétu Marie Terezie nezobrazil všechny její životní peripetie včetně dětí? U tohoto klišé tak podle mě ani nejde o ubíjení živého originálu, ale jen o opakování stále stejné chyby.
Vojtěch Bárta, režisér Chemického divadla:
Za velké klišé českého divadla i české kritiky považuji dnes samotný pojem českého divadla a české kritiky. Přesněji: myslím tím jakousi snad až posedlost českým kontextem obecně.
Kéž nedojde k nedorozumění! Nechci se tím dotknout úctyhodných místních tradic a ani nenabádám k jejich zapomínání.
Máme-li však usilovat o upřímné divadlo tady a teď, neměli bychom se vyhýbat hloubkové konfrontaci s mnohem širším kulturním okruhem. A tuto konfrontaci nemůže zprostředkovat pouhé převádění cizojazyčných her či aktuálních trendů, jakkoli třeba i chvályhodné...
Po roce 1989 jsme se stali občany výrazně globalizovaného světa s globálními problémy: máme tu globální trh a kapitalismus, globální oteplování, globální krizi biosféry, globální internet, sociální sítě a společnost de facto ovládanou nadnárodními korporacemi. Nejen technické možnosti civilizace, ale sama psychofyzická tvářnost druhu Homo sapiens se výrazně mění. Tlak na organismy i lidskou duši je enormní... Toto vše přináší nový diskurz, nová témata a zejména nové výzvy v oblasti estetiky i etiky divadelní tvorby.
Posedlost českým kontextem přináší fetišizaci různých segmentů minulosti, minulých tradic, odvěkých postupů, žánrů a škatulek tam, kde bychom se měli současným (tedy vždy znovu hledaným) jazykem ptát po přesahu a smyslu budoucnosti. V místním divadle nechybí kreativita, čeho se však podle mě často nedostává, je syntéza, destilace názoru, tématická a estetická radikalita, formální vtip a závažnost. V kritice do velké míry převládá hodnotící aspekt upínající se k vágním estetickým kategoriím a staleté řemeslnické hantýrce i tam, kde je třeba hledat a formulovat nové přístupy. Často vidím dojmologické recenze a zkratkovité sloupkaření i tam, kde by mělo jít o hledání smyslu... Oscilace líbí/nelíbí či dokonce pouhé "nerozumím" mnohdy zastupuje studium, hloubavou a argumentující analýzu záměrů, vazeb mezi tématem, estetikou a širším kontextem tvorby. Toto vše přispívá k místnímu klimatu, které rádi zjednodušeně opisujeme dalším klišé - obrazem malého českého rybníčku. Klišé to je pořádné, protože řada jevů se mu přece jen vymyká.
Kdekdo si na rybníček občas postěžuje, čímž celé klišé v jeho hranicích spíše jen potvrdí. Rybníček pak může být tautologickým ospravedlněním sebe sama, omluvou pro opatrnost, umenšenost či přímo malost. Je také clonou, přes kterou i jeho odpůrci nevidí silné stránky a skutečnou originalitu řady tendencí.
Samozřejmě to s divadlem a ani s kritikou u nás není vždy černé. Nelze se však spokojit se statem quo. Imaginace nezná hranic. Máme na víc.
Josef Chuchma, editor webu ArtZona.cz:
Divadlo: Šedesáti až devadesátiminutovou inscenaci takzvaně založenou na asociacích. Většinou to znamená poslepování jednotlivých výstupů, jejichž vnitřní provázanost je tak chatrná asi jako tvrzení, že „vše souvisí se vším“. Jde o přehlídku jednotlivých efektů, výkřiků, nápadů a vtípků. A také vzkazů, a to pro ultraúzký okruh, dobově řečeno partičky; ten okruh může být určen buď místně či virtuálně (příslušností k nějaké skupině či komunikační rovině na sociálních sítích). Tyto produkce přitom nejsou věcí generační, protože generační průrvy dnes dělí, zejména ve věkovém pásmu 15-35 let, lidi i po pěti letech: dvacetiletí mnohdy nerozumí kódům patnáctiletých, pětadvacetiletí kódům dvacetiletých atp. Asociativnost vázaná tématem víceméně jen tušeným, neartikulovaným, je jevem obecnějším. Asociativnost se takzvaně nabízí. Je obtížné se jí nepoddat, vymknout se duchu doby.
Kritika: Popisnost, která je často téměř hmatatelně prostředkem, jak nevyslovit názor, vůči němuž se dá vymezit. Tedy sklon k referátorství a ke „všechápavosti“. Je samozřejmě těžké najít rovnováhu mezi nutným přiblížením toho, co se na jevišti děje, a argumentovaným vyslovením názoru na to. Ale pokud převažuje, jakkoliv kultivované a barvité, líčení toho, co je na scéně k vidění a pak se k tomu dodá závěrečný odstavec, z něhož sotva odtušíme, co si o tom pisatel myslí, pak nejde o kritiku. Nezapomeňme ještě na jednu skutečnost: díky „všelidové“ dostupnosti pořizování a distribuování audiozáznamů má divák možnost se leccos názorně dozvědět o dané inscenaci i bez čtení kritiky. Divadla dnes nechávají pořizovat množství fotografií, připravují videa k jednotlivým titulům apod. Kdo chce být informován, vesměs má možnost. Ale kritik má být od toho, aby nabídl svému publiku právě to, co z těch jinde dostupných informací se vyčíst nedá.
Vladimír Just, teatrolog a kritik:
1) Za největší klišé současného českého divadla považuji obecně sdílenou představu několika kritikou hýčkaných tvůrců (a po nich legiemi dalších, už méně hýčkaných epigonů), že jsou chytřejší než příběh. Že, místo abych příběh nějak nově a originálně vyložil, ho můžu libovolně měnit (aniž nabídnu jeho aspoň trochu gramotnou náhradu). A přitom se pokrytecky za autora příběhu, který jsem svévolně takto zrušil, marketingově schovám. Přechytračím tak Euripida a nechám Médeu zavraždit kromě dětí i Iasona. Přechytračím Dostojevského a jeho Karamazovce (libovůli neomlouvá ani to, že autor román nedokončil - Švejk je taky nedokončený a přesto v základních postavách a příběhu hotový, a těžko budeme stavět na kazatelnu ožralého Švejka řečnit místo Katze nebo ho nechat žrát místo Balouna). A tak necháme - pro neznalé románu - zavraždit starého Karamazova Dmitrijem (namísto Směrďakovem - ten z příběhu vysublimuje zcela na okraj a nemotorně se k němu přimotá až nakonec). A do programu, aby to popletení, třeba gymnazistům u maturity, bylo potvrzeno, napíšem, že se u postavy Dmitrije autor inspiroval skutečným otcovrahem Dmitrijem Iljinským. Jenže Dostojevský napsal příběh s reálným vrahem Směrďakovem, tečka, inspirovaným ideovým vrahem Ivanem, tečka. Z té které tečky nechť je otazník, vykřičník, dvojtečka nebo cokoli jiného, ale novodobé klišé velí vervat se před tečku do příběhu za každou cenu - a přitom se pak alibisticky schovat za autora. "ALE, a to je hodně velké ALE - postavu jako takovou zrušit nejde. Protože pokud budou existovat jedinci, budou existovat příběhy a tím i charaktery... Všechno ostatní - divadlo bez příběhu - je pouze do jazyka a do teorie zamilovaná slepá ulička, která většinou nabízí jakési kouzelné okamžiky jen tehdy, když herci, kteří nemohou hrát charaktery, jsou zároveň takové osobnosti, že člověka fascinuje jejich síla i zranitelnost, jako by to bylo u divadelní postavy..." (2014) Vida, Roman Schimmelpfennig odpověděl na vaši anketu za mne už před čtyřmi lety. Ty občasné "kouzelné okamžiky" místo příběhu a postavy mi nedávno v Hradci zaplaťpánbu nabídli aspoň herci, potažmo výtvarníci a muzikanti v prvém citovaném případě (Medeia). Ve druhém nikdo. Místo příběhu a postav nabídli - kouzelnou atmosféru.
2) Za největší klišé současné české kritiky (obecně) považuji to, že se tak ochotně chytá do pasti té atmosféry. Do mlh a kouřových clon, aniž prohlédá za ně. Vnějšek přitahuje vnějškovost, kritický povrch fascinuje povrch inscenační. Neidentifikuje povrch jako podvrh. Namísto čtení smyslu mlží o metafoře, jejíž vnějšek - nikoli význam - dopodrobna popíše, mimochodem stále chudší slovní zásobou tří čtyř oblíbených adjektiv (od "povedené" či "komfortní" po "zásadní", "neskutečné" , "zajímavé" - marně už dvacet let čekám v Lidovkách na divadelní recenzi bez tohoto hodnotově už sto let vyprázdněného adjektiva). Číst významy a jejich posuny - smysl dění a dění smyslu - ovšem předpokládá je nejprve poznat. Znát měněné a tím vůbec rozpoznat změnu jakožto změnu. (Třeba rozpoznat boření klišé jako klišé, boření příběhu jako zamaskovaná neschopnost ho zahrát, napsat). Po takovém rozpoznání teprve vyvstane rozsah, míra a smysl změny - odkud, kam a proč? Namítnete, že tyto tři otázky jsou povinné leda pro filosofa, ne pro kritika (natož recenzenta!). Jenže i ta nejmenší recenze se neobejde bez kritického myšlení, které je za ní (před ní, pod ní?). A za největší klišé současnosti (nejen té divadelní) považuji spolu s nebožtíkem Hořínkem zhoubnou představu, že kritické myšlení se obejde bez myšlení filosofického...
Martin J. Švejda, Kabinet pro studium českého divadla, Nadivadlo:
Nevím, zdali za největší, za podstatná klišé však považuji:
1. Autoři divadelních textů (nebudeme-li přímo hovořit o divadelních hrách) jsou nepotřební a inscenátoři si vystačí sami. Samozřejmě: dnes divadelní text nejednomu "uvědomělému" režisérovi slouží pouze jako odrazový můstek k uskutečnění vlastní vize, myslím ale, že text (byť i třeba jenom jako podklad) je vždy dobrým východiskem k něčemu dalšímu, a tedy: že divadla by měla o autory pečovat, mít je za osoby, které jsou pevnou součástí inscenačního procesu (a tvorby toho kterého divadla vůbec).
2. Kamarádění se kritiků s divadelníky - které vychází z pocitu, že jsme přece tak nějak na jedné lodi a jde nám o stejnou věc. Nejsme (tak úplně) na jedné lodi a nejde nám o stejnou věc. Podléhání tomuto pocitu vede pouze k tomu, že kritik - byť třeba jen podvědomě - bere na divadelníka (jeho práci) ohledy, je vůči ní "měkčí".
Barbora Etlíková, doktorandka teorie kritiky na DAMU, Nadivadlo:
Divadlo: Nenapadá mě jedno jediné klišé, ale spíš myriády. V tuto chvíli mi přichází na mysl potřeba některých divadelníků vidět kvalitu svých děl v prosté skutečnosti, že vznikla v souladu s proudy, které se již rozvinuly v zahraničí. Tendence svalovat zodpovědnost za své neúspěchy na diváckou neznalost mezinárodního kontextu. Divadelní tvorba není kurátorství v galerii současného umění.
Kritika: Nejsem si jistá, jestli se význam pojmu „klišé“ vztahuje mimo slov i na představy, ale pokud ano, pak je to pro mne představa duality teorie a praxe. V českém kontextu vládne velmi nudné přesvědčení, že praktičtí divadelníci žijí v blízkosti jakéhosi „zeleného stromu života“, zatímco teoretikům a kritikům nezbývá než lapat drobečky jejich tvorby a skládat je do černobílé mozaiky své stínové existence. Mám pocit, že toto přesvědčení ovládá alespoň na podvědomé úrovni skoro všechny, kdo se zajímají o divadlo nebo ho tvoří, a tím dochází na všech stranách k úniku spousty tvůrčí energie.
Vladimír Mikulka, redaktor Světa a divadla, Nadivadlo:
Klišé divadelní: kritika „konzumního způsobu života“. Konzumní způsob života je nepopiratelně existující, přitom ale naprosto mlhavě chápané zlo, vůči kterému je radost se vymezit. Boj proti němu vyhlíží ušlechtile, je možné prokázat nesmlouvavost, cíl takřka nelze nezasáhnout - a přitom je jisté, že se nikdo nebude cítit dotčen či popuzen. Pokud tvůrci cítí potřebu ponořit se do klišé se vším všudy, použijí jako symbol konzumu supermarket.
Klišé kritické: alibistický odstavec na závěr. V kriticky laděném textu autor dle svých možností a schopností vyloží, co se mu na dotyčné inscenaci nelíbilo, pak si uvědomí, že by mohl vypadat jako necita, a tak dodá něco neurčitě laskavého. Třeba že to byl poctivý pokus o uchopení obtížného tématu nebo že se dílo jistě bude s následujícími reprízami zlepšovat. V zostřené verzi lze zauvažovat i nad tím, že příprava inscenace musela být neobyčejně náročná.
Upřímně mě moc nenapadá, co konkrétního odpovědět. České divadlo i kritici jisté podléhají módám, z nichž některé používají notoricky (od projekcí či mluvení na mikrofon po dobová plevelná slova typu "jako"), ale nezabývám se tím tolik, abych mohl odpovědět v šíři větší než je ta poznámka v závorce.
Matěj Nytra, dramaturg HaDivadla a člen dramaturgické rady festivalu Divadelní svět Brno:
1) je to těžké říct, ale při sledování v podstatě jakéhokoli projektu v zahraničí mě napadá jediné: větší důraz českého divadla na pití a jakousi pohodičku než na to, co je v "popisu práce"
2) složitě napřímo a povšechně říct, ale je to slabá mezioborová vzdělanost a zkušenost, neotevřenost, někdy až ignorance jakési "povinnosti" vložit téma do kontextu i přeshraničního dění, a tedy jakási malicherná lokálnost a krátká trvanlivost, za což si většinou může každý sám
Kateřina Součková, doktorandka divadelní teorie na DAMU, dramaturgyně:
Pokud je klišé sériově rozšířený obtisk čehosi původně živého, pak jedním z největších je pro mě formální inspirace německým divadlem, pokud nevychází z uměleckého hledání, ale z pocitu, že je to tak nějak „přísný a cool“. A potom samozřejmě kouření na scéně ve slunečních brýlích, které už ale nabylo statusu jakéhosi roztomilého meta-klišé, které jsme si prostě adoptovali.
Za nepříjemné klišé v divadelní kritice považuji stížnosti nad tím, že se tvůrci provinili vůči literární předloze. Divadlo je zcela odlišné a samostatné médium a neomezuje se na pouhého nosiče literatury – napadlo by někoho vyčítat malíři, že na portrétu Marie Terezie nezobrazil všechny její životní peripetie včetně dětí? U tohoto klišé tak podle mě ani nejde o ubíjení živého originálu, ale jen o opakování stále stejné chyby.
Vojtěch Bárta, režisér Chemického divadla:
Za velké klišé českého divadla i české kritiky považuji dnes samotný pojem českého divadla a české kritiky. Přesněji: myslím tím jakousi snad až posedlost českým kontextem obecně.
Kéž nedojde k nedorozumění! Nechci se tím dotknout úctyhodných místních tradic a ani nenabádám k jejich zapomínání.
Máme-li však usilovat o upřímné divadlo tady a teď, neměli bychom se vyhýbat hloubkové konfrontaci s mnohem širším kulturním okruhem. A tuto konfrontaci nemůže zprostředkovat pouhé převádění cizojazyčných her či aktuálních trendů, jakkoli třeba i chvályhodné...
Po roce 1989 jsme se stali občany výrazně globalizovaného světa s globálními problémy: máme tu globální trh a kapitalismus, globální oteplování, globální krizi biosféry, globální internet, sociální sítě a společnost de facto ovládanou nadnárodními korporacemi. Nejen technické možnosti civilizace, ale sama psychofyzická tvářnost druhu Homo sapiens se výrazně mění. Tlak na organismy i lidskou duši je enormní... Toto vše přináší nový diskurz, nová témata a zejména nové výzvy v oblasti estetiky i etiky divadelní tvorby.
Posedlost českým kontextem přináší fetišizaci různých segmentů minulosti, minulých tradic, odvěkých postupů, žánrů a škatulek tam, kde bychom se měli současným (tedy vždy znovu hledaným) jazykem ptát po přesahu a smyslu budoucnosti. V místním divadle nechybí kreativita, čeho se však podle mě často nedostává, je syntéza, destilace názoru, tématická a estetická radikalita, formální vtip a závažnost. V kritice do velké míry převládá hodnotící aspekt upínající se k vágním estetickým kategoriím a staleté řemeslnické hantýrce i tam, kde je třeba hledat a formulovat nové přístupy. Často vidím dojmologické recenze a zkratkovité sloupkaření i tam, kde by mělo jít o hledání smyslu... Oscilace líbí/nelíbí či dokonce pouhé "nerozumím" mnohdy zastupuje studium, hloubavou a argumentující analýzu záměrů, vazeb mezi tématem, estetikou a širším kontextem tvorby. Toto vše přispívá k místnímu klimatu, které rádi zjednodušeně opisujeme dalším klišé - obrazem malého českého rybníčku. Klišé to je pořádné, protože řada jevů se mu přece jen vymyká.
Kdekdo si na rybníček občas postěžuje, čímž celé klišé v jeho hranicích spíše jen potvrdí. Rybníček pak může být tautologickým ospravedlněním sebe sama, omluvou pro opatrnost, umenšenost či přímo malost. Je také clonou, přes kterou i jeho odpůrci nevidí silné stránky a skutečnou originalitu řady tendencí.
Samozřejmě to s divadlem a ani s kritikou u nás není vždy černé. Nelze se však spokojit se statem quo. Imaginace nezná hranic. Máme na víc.
Josef Chuchma, editor webu ArtZona.cz:
Divadlo: Šedesáti až devadesátiminutovou inscenaci takzvaně založenou na asociacích. Většinou to znamená poslepování jednotlivých výstupů, jejichž vnitřní provázanost je tak chatrná asi jako tvrzení, že „vše souvisí se vším“. Jde o přehlídku jednotlivých efektů, výkřiků, nápadů a vtípků. A také vzkazů, a to pro ultraúzký okruh, dobově řečeno partičky; ten okruh může být určen buď místně či virtuálně (příslušností k nějaké skupině či komunikační rovině na sociálních sítích). Tyto produkce přitom nejsou věcí generační, protože generační průrvy dnes dělí, zejména ve věkovém pásmu 15-35 let, lidi i po pěti letech: dvacetiletí mnohdy nerozumí kódům patnáctiletých, pětadvacetiletí kódům dvacetiletých atp. Asociativnost vázaná tématem víceméně jen tušeným, neartikulovaným, je jevem obecnějším. Asociativnost se takzvaně nabízí. Je obtížné se jí nepoddat, vymknout se duchu doby.
Kritika: Popisnost, která je často téměř hmatatelně prostředkem, jak nevyslovit názor, vůči němuž se dá vymezit. Tedy sklon k referátorství a ke „všechápavosti“. Je samozřejmě těžké najít rovnováhu mezi nutným přiblížením toho, co se na jevišti děje, a argumentovaným vyslovením názoru na to. Ale pokud převažuje, jakkoliv kultivované a barvité, líčení toho, co je na scéně k vidění a pak se k tomu dodá závěrečný odstavec, z něhož sotva odtušíme, co si o tom pisatel myslí, pak nejde o kritiku. Nezapomeňme ještě na jednu skutečnost: díky „všelidové“ dostupnosti pořizování a distribuování audiozáznamů má divák možnost se leccos názorně dozvědět o dané inscenaci i bez čtení kritiky. Divadla dnes nechávají pořizovat množství fotografií, připravují videa k jednotlivým titulům apod. Kdo chce být informován, vesměs má možnost. Ale kritik má být od toho, aby nabídl svému publiku právě to, co z těch jinde dostupných informací se vyčíst nedá.
Vladimír Just, teatrolog a kritik:
1) Za největší klišé současného českého divadla považuji obecně sdílenou představu několika kritikou hýčkaných tvůrců (a po nich legiemi dalších, už méně hýčkaných epigonů), že jsou chytřejší než příběh. Že, místo abych příběh nějak nově a originálně vyložil, ho můžu libovolně měnit (aniž nabídnu jeho aspoň trochu gramotnou náhradu). A přitom se pokrytecky za autora příběhu, který jsem svévolně takto zrušil, marketingově schovám. Přechytračím tak Euripida a nechám Médeu zavraždit kromě dětí i Iasona. Přechytračím Dostojevského a jeho Karamazovce (libovůli neomlouvá ani to, že autor román nedokončil - Švejk je taky nedokončený a přesto v základních postavách a příběhu hotový, a těžko budeme stavět na kazatelnu ožralého Švejka řečnit místo Katze nebo ho nechat žrát místo Balouna). A tak necháme - pro neznalé románu - zavraždit starého Karamazova Dmitrijem (namísto Směrďakovem - ten z příběhu vysublimuje zcela na okraj a nemotorně se k němu přimotá až nakonec). A do programu, aby to popletení, třeba gymnazistům u maturity, bylo potvrzeno, napíšem, že se u postavy Dmitrije autor inspiroval skutečným otcovrahem Dmitrijem Iljinským. Jenže Dostojevský napsal příběh s reálným vrahem Směrďakovem, tečka, inspirovaným ideovým vrahem Ivanem, tečka. Z té které tečky nechť je otazník, vykřičník, dvojtečka nebo cokoli jiného, ale novodobé klišé velí vervat se před tečku do příběhu za každou cenu - a přitom se pak alibisticky schovat za autora. "ALE, a to je hodně velké ALE - postavu jako takovou zrušit nejde. Protože pokud budou existovat jedinci, budou existovat příběhy a tím i charaktery... Všechno ostatní - divadlo bez příběhu - je pouze do jazyka a do teorie zamilovaná slepá ulička, která většinou nabízí jakési kouzelné okamžiky jen tehdy, když herci, kteří nemohou hrát charaktery, jsou zároveň takové osobnosti, že člověka fascinuje jejich síla i zranitelnost, jako by to bylo u divadelní postavy..." (2014) Vida, Roman Schimmelpfennig odpověděl na vaši anketu za mne už před čtyřmi lety. Ty občasné "kouzelné okamžiky" místo příběhu a postavy mi nedávno v Hradci zaplaťpánbu nabídli aspoň herci, potažmo výtvarníci a muzikanti v prvém citovaném případě (Medeia). Ve druhém nikdo. Místo příběhu a postav nabídli - kouzelnou atmosféru.
2) Za největší klišé současné české kritiky (obecně) považuji to, že se tak ochotně chytá do pasti té atmosféry. Do mlh a kouřových clon, aniž prohlédá za ně. Vnějšek přitahuje vnějškovost, kritický povrch fascinuje povrch inscenační. Neidentifikuje povrch jako podvrh. Namísto čtení smyslu mlží o metafoře, jejíž vnějšek - nikoli význam - dopodrobna popíše, mimochodem stále chudší slovní zásobou tří čtyř oblíbených adjektiv (od "povedené" či "komfortní" po "zásadní", "neskutečné" , "zajímavé" - marně už dvacet let čekám v Lidovkách na divadelní recenzi bez tohoto hodnotově už sto let vyprázdněného adjektiva). Číst významy a jejich posuny - smysl dění a dění smyslu - ovšem předpokládá je nejprve poznat. Znát měněné a tím vůbec rozpoznat změnu jakožto změnu. (Třeba rozpoznat boření klišé jako klišé, boření příběhu jako zamaskovaná neschopnost ho zahrát, napsat). Po takovém rozpoznání teprve vyvstane rozsah, míra a smysl změny - odkud, kam a proč? Namítnete, že tyto tři otázky jsou povinné leda pro filosofa, ne pro kritika (natož recenzenta!). Jenže i ta nejmenší recenze se neobejde bez kritického myšlení, které je za ní (před ní, pod ní?). A za největší klišé současnosti (nejen té divadelní) považuji spolu s nebožtíkem Hořínkem zhoubnou představu, že kritické myšlení se obejde bez myšlení filosofického...
Martin J. Švejda, Kabinet pro studium českého divadla, Nadivadlo:
Nevím, zdali za největší, za podstatná klišé však považuji:
1. Autoři divadelních textů (nebudeme-li přímo hovořit o divadelních hrách) jsou nepotřební a inscenátoři si vystačí sami. Samozřejmě: dnes divadelní text nejednomu "uvědomělému" režisérovi slouží pouze jako odrazový můstek k uskutečnění vlastní vize, myslím ale, že text (byť i třeba jenom jako podklad) je vždy dobrým východiskem k něčemu dalšímu, a tedy: že divadla by měla o autory pečovat, mít je za osoby, které jsou pevnou součástí inscenačního procesu (a tvorby toho kterého divadla vůbec).
2. Kamarádění se kritiků s divadelníky - které vychází z pocitu, že jsme přece tak nějak na jedné lodi a jde nám o stejnou věc. Nejsme (tak úplně) na jedné lodi a nejde nám o stejnou věc. Podléhání tomuto pocitu vede pouze k tomu, že kritik - byť třeba jen podvědomě - bere na divadelníka (jeho práci) ohledy, je vůči ní "měkčí".
Barbora Etlíková, doktorandka teorie kritiky na DAMU, Nadivadlo:
Divadlo: Nenapadá mě jedno jediné klišé, ale spíš myriády. V tuto chvíli mi přichází na mysl potřeba některých divadelníků vidět kvalitu svých děl v prosté skutečnosti, že vznikla v souladu s proudy, které se již rozvinuly v zahraničí. Tendence svalovat zodpovědnost za své neúspěchy na diváckou neznalost mezinárodního kontextu. Divadelní tvorba není kurátorství v galerii současného umění.
Kritika: Nejsem si jistá, jestli se význam pojmu „klišé“ vztahuje mimo slov i na představy, ale pokud ano, pak je to pro mne představa duality teorie a praxe. V českém kontextu vládne velmi nudné přesvědčení, že praktičtí divadelníci žijí v blízkosti jakéhosi „zeleného stromu života“, zatímco teoretikům a kritikům nezbývá než lapat drobečky jejich tvorby a skládat je do černobílé mozaiky své stínové existence. Mám pocit, že toto přesvědčení ovládá alespoň na podvědomé úrovni skoro všechny, kdo se zajímají o divadlo nebo ho tvoří, a tím dochází na všech stranách k úniku spousty tvůrčí energie.
Vladimír Mikulka, redaktor Světa a divadla, Nadivadlo:
Klišé divadelní: kritika „konzumního způsobu života“. Konzumní způsob života je nepopiratelně existující, přitom ale naprosto mlhavě chápané zlo, vůči kterému je radost se vymezit. Boj proti němu vyhlíží ušlechtile, je možné prokázat nesmlouvavost, cíl takřka nelze nezasáhnout - a přitom je jisté, že se nikdo nebude cítit dotčen či popuzen. Pokud tvůrci cítí potřebu ponořit se do klišé se vším všudy, použijí jako symbol konzumu supermarket.
Klišé kritické: alibistický odstavec na závěr. V kriticky laděném textu autor dle svých možností a schopností vyloží, co se mu na dotyčné inscenaci nelíbilo, pak si uvědomí, že by mohl vypadat jako necita, a tak dodá něco neurčitě laskavého. Třeba že to byl poctivý pokus o uchopení obtížného tématu nebo že se dílo jistě bude s následujícími reprízami zlepšovat. V zostřené verzi lze zauvažovat i nad tím, že příprava inscenace musela být neobyčejně náročná.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme