Daisy Mrázková, Lars von Trier a Jan Kačena
Jan Kačena s Petrem Reifem už spolu jednu inscenaci v autobusu vytvořili, jmenuje se Unhappy Happy, tu a tam se hraje dodnes a patří mezi to nejsilnější, co je v českém divadelním prostoru k vidění. Nyní do těchto vod vstoupili podruhé a výsledkem je dílo s poněkud matoucím titulem Jacek staví dům. Pro jistotu: hraje se opravdu uvnitř v autobusu. Úplně obyčejná stará Karosa momentálně parkuje na tiráckém parkovišti za Smíchovským nádražím, ale nemám tušení, jestli třeba někam nepopojede.
O trojici Kačenových režií z letošního podzimu budu psát podrobně do SADu, takže zde spíš jen pár poznámek na okraj: nepřestává mě udivovat, jak málo (nebo zdánlivě málo) Kačenovi stačí k tomu, aby mu pod rukama začalo vznikat cosi divadelně zázračného. Nemusí se to vždy povést naplno, málokdy to bývá „dotažené“ (což je ostatně součástí kouzla), ale dar naprosto samozřejmé divadelnosti má tento tvůrce mimořádný. A když se to naplno povede, jako třeba právě teď na ohavném a promrzlém smíchovském parkovišti, je z toho zážitek, který se zaryje hodně hluboko.
Jacek staví dům spojuje dva křiklavě nesouladné zdroje, idylický příběh zajíčka Jácíčka z dětské knížky Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku se odehrává v kulisách – byť spíše tušených –brutálního Trierova filmu Jack staví dům. Kačena to nijak nezdůrazňuje a nevysvětluje, ale z krátkého spojení vzniká napětí, děsivá idyla, která zhruba hodinové představení spolehlivě udrží. Velký podíl na tom mají i zcela srozumění účinkující: Petr Reif a Johana Matoušková hrají vážně, bez sebemenšího pitvoření nebo shazování, přitom však uvolněně, místy nejspíš improvizují. Vlastně se celou dobu nestane nic tak úplně mimořádného, oba protagonisté si povídají, Reif tu a tam zamává sekerou, Matoušková před autobusem trochu zatančí a zazpívá, pak dovnitř přivlečou opravdová kamna a zatopí v nich – a výsledkem je suverénně zvládnutý pohyb na hraně poetičnosti, děsu a drastického humoru. Divadelní poezie par excellence.
Více informací zde
fotku jsem uloupil z Facebooku Petra Burmy
Recenze vyšla v časopisu Svět a divadlo 1/2019
O trojici Kačenových režií z letošního podzimu budu psát podrobně do SADu, takže zde spíš jen pár poznámek na okraj: nepřestává mě udivovat, jak málo (nebo zdánlivě málo) Kačenovi stačí k tomu, aby mu pod rukama začalo vznikat cosi divadelně zázračného. Nemusí se to vždy povést naplno, málokdy to bývá „dotažené“ (což je ostatně součástí kouzla), ale dar naprosto samozřejmé divadelnosti má tento tvůrce mimořádný. A když se to naplno povede, jako třeba právě teď na ohavném a promrzlém smíchovském parkovišti, je z toho zážitek, který se zaryje hodně hluboko.
Jacek staví dům spojuje dva křiklavě nesouladné zdroje, idylický příběh zajíčka Jácíčka z dětské knížky Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku se odehrává v kulisách – byť spíše tušených –brutálního Trierova filmu Jack staví dům. Kačena to nijak nezdůrazňuje a nevysvětluje, ale z krátkého spojení vzniká napětí, děsivá idyla, která zhruba hodinové představení spolehlivě udrží. Velký podíl na tom mají i zcela srozumění účinkující: Petr Reif a Johana Matoušková hrají vážně, bez sebemenšího pitvoření nebo shazování, přitom však uvolněně, místy nejspíš improvizují. Vlastně se celou dobu nestane nic tak úplně mimořádného, oba protagonisté si povídají, Reif tu a tam zamává sekerou, Matoušková před autobusem trochu zatančí a zazpívá, pak dovnitř přivlečou opravdová kamna a zatopí v nich – a výsledkem je suverénně zvládnutý pohyb na hraně poetičnosti, děsu a drastického humoru. Divadelní poezie par excellence.
Více informací zde
fotku jsem uloupil z Facebooku Petra Burmy
Recenze vyšla v časopisu Svět a divadlo 1/2019
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme