Dubský: OST-RA-VAR 2018 (pátek 30.11.)

Řeči léčí (Národní divadlo moravskoslezské)
Teror (Národní divadlo moravskoslezské)
Tři sestry (Komorní scéna Aréna)

Řeči léčí

Hamptonova hra se zabývá vztahem dvou velikánů psychologie, Carla Gustava Junga a Sigmunda Freuda. Britský dramatik vůbec rád do hlavních rolích svých her staví známé osobnosti, k jeho nejznámějším dílům patří Úplné zatmění o bouřlivém vztahu prokletých básníků Rimbauda a Verlaina. Tentokrát vedle Junga (František Strnad) a Freuda (Jan Fišar) přivádí na scénu i hlavní představitelku ruské psychoanalytické školy Sabine Spielreinovou (Petra Lorencová), která je nejprve Jungovou pacientkou, posléze milenkou a nakonec i jedním z důvodů profesního rozchodu s Freudem.



Představení plyne hladce, má tempo, postupem času si ale člověk čím dál víc uvědomuje, že sleduje vlastně jen červenou knihovnu zaobalenou do psychoanalytické vaty. Je to klasický vzorec – Ona má potíže, On jí pomůže a zároveň se do ní zamiluje, prožijí spolu bouřlivý románek, který ale On musí ukončit, protože je ženatý, má děti a vztah s pacientkou je navíc etickým prohřeškem, který ohrožuje jeho další kariéru. Větší herecký odstup od textu by možná dokázal melodramatické vyznění oslabit. Režijně hezky vystavěná je třeba scéna rozhodování Junga, zda si se svou pacientkou něco začne, která se prolíná s Jungovým rozhovorem s psychotickým mladíkem Ottou Grossem (Robert Finta). Psychoanalýza je tu ve zkratce představena jako metoda, jíž lze v některých případech pomoci lidem s psychickou nemocí, žádnou zásadní informaci ani polemiku o této metodě ale inscenace nepřináší.


Teror

Teror Ferdinanda von Schiracha patří v současné době k nejuváděnějším německým hrám. Má lákavý námět teroristického útoku spojeného s únosem letadla, atraktivní prostředí soudní síně a navrch ještě interaktivitu spočívající v hlasování diváků o vině pilota, který sestřelil civilní dopravní letadlo.

Hru jsem viděl v Redutě v podání brněnského Národního divadla a byl jsem trochu zklamaný. Schirach sice dokáže diváka donutit, aby se zamyslel nad pojmy jako je právo, morálka a svědomí, ale činí tak prostřednictvím kašírovaného soudního procesu plného zbytečných procedurálních detailů (přičemž nezapře, že je původní profesí právník). 

Zatímco v Brně a Praze se na jevišti skutečně pokusili zrekonstruovat jednání soudu, ostravská inscenace jde trochu jinou cestou. Režisérka Tereza Říhová umístila děj do strohých kulis, které tvoří jen bílé plátno rozdělené na tři části a sloužící státní zástupkyni i obhájci ke zdůraznění významných argumentů jejich právního pohledu. Oni dva a soudce (Tomáš Jirman) jsou jedinými aktéry neustále přítomnými na scéně. Obžalovaný pilot Luftwaffe Lars Koch (Ivan Dejmal) je přítomen pouze v okamžiku výslechu, divák tak nemá šanci získat si k němu větší pouto, jako tomu bylo v brněnském provedení.

Tvůrčí tým rezignoval na přestávku a mnoho procedurálních replik, čímž se mu podařilo dodat inscenaci větší dynamiku. Tak jako ve všech ostatních českých reprízách této hry publikum obžalovaného zprostilo viny, poměr byl 41:21 (jak dopadají hlasování napříč celým světem je možné sledovat na webu terror.theater). Řekl bych, že v Ostravě hlasování dopadlo navzdory přesvědčivosti argumentujících stran. Zatímco v Brně byla státní zastupitelka Evy Novotné velmi akurátní a obhájce Martina Siničáka naopak přesvědčivý každým coulem, v komorním prostoru nové ostravské scény Divadlo „12“ hrála prim Renáta Klemensová, jejíž obžaloba nepůsobila tak stroze dojmem a její horování pro nutnost řídit se zákony za všech okolností mělo i nezanedbatelný lidský rozměr. Vít Roleček byl naproti tomu nemastný neslaný, obhajoba tady tahala za kratší konec.


Tři sestry

Není nikterak překvapivé, že v Aréně je ve Třech sestrách kladen důraz především na propracované herecké ztvárnění jednotlivých postav Čechovovy hry. Režisér Ivan Krejčí ponechal hru zasazenou na konci 19. století (což zdůrazňuje scéna Milana Davida plná omšelého nábytku i charakterotvorné kostýmy Marty Roszkopfové). V souladu s Čechovem ji inscenuje jako komedii, byť humor je dost cynický a ukrývá se pod ním beznaděj.



Herci ztvárňují postavy v mírné groteskní nadsázce. Nejstarší ze sesterské trojice Olga (Tereza Cisovská) je rezignovaná žena, která už od života nic nečeká. Oproti tomu Máša (výtečná Pavla Dostálová) působí ve venkovském prostředí až nepatřičně – je sečtělá, elegantní, beznaděj zakrývá ironií a koketerií s Veršininem. Ta pakpřeroste v lásku. Zatímco dvě starší sestry jsou od začátku cynické až nihilistické, nejmladší Irina (Zuzana Truplová) v úvodu ještě skutečně věří v možnost změny; naději ale ztratí ještě dřív, než je v souboji zabit její snoubenec Tuzenbach. Cizorodým prvkem je v domácnosti Prozorovových Nataša, kterou hostující Kristýna Leichtová pojala jako vyloženou semetriku. Šimon Krupa je jako Andrej ukázkovým otloukánkem – nejdřív mu to dávají sežrat sestry, poté manželka Nataša. Vojtěch Lipina zase v úloze gymnaziálního profesora Kulygina vytvořil strojeného ňoumu a suchara, který zavírá oči před nevěrou své ženy Máši, povýšení mu ovšem na konci propůjčuje i nebezpečně diktátorské rysy. Perfektně si s Veršininem poradil Marek Cisovský, kteréhohraje jako žvanila, jenž se planým filozofováním snaží udělat dojem na společnost. Baron Tuzenbach je pak Štěpánem Kozubem ztvárněn jako smutný klaun. Dlužen zůstává své postavě snad jen Jan Chudý, jehož Solený je oproti ostatním dost nevýrazný.

Tento způsob pojetí Čechova zdá se mi skutečně povedený.

LUKÁŠ DUBSKÝ