Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 (Městská divadla pražská)
Mechanický pomeranč I když tvůrci ostravské inscenace tvrdí, že zdrojem dramatizace byl hlavně dystopický román Anthonyho Burgesse, řekl bych, že většina diváků se stejně nevyhne srovnání s proslulým snímkem Stanleyho Kubricka. A zvlášť v první části, kdy sledujeme násilné řádění Alexe a jeho party, nevychází divadelní verze ze srovnání úplně dobře. Ve filmu byla působivost scén z velké části založena na kontrapunktu mezi naturalisticky zobrazovaným násilím a vážnou hudbou, jež tyto scény provázela a které se násilníci oddávali. Divadelní prostředky v tomto případě nutí tvůrce k výrazné stylizaci a efekt už není takový.
Lépe tak vychází druhá polovina inscenace, která ukazuje, že brutalita mladých útočníků byla skoro neškodná v porovnání s institucionalizovaným násilím totalitního systému, který se snaží předělat člověka k obrazu svému. Ostatně Jakub Burýšek hraje Alexe spíš jako sebestředného mladíka, který páchá zlo, protože se nudí a společnost mu to umožňuje, než že by to byl nějaký promyšlený životní postoj.
Politici, kteří se snaží vytvořit společnost, v níž Dobro a Zlo již nejsou věcí volby, jsou zhuštěni do postavy ministra vnitra, kterou Dušan Urban hraje se zřetelným odkazem na Andreje Babiše (podobně intonuje, mluví prazvláštní směsicí češtiny a slovenštiny). Byť Urban netlačí na pilu a tohle pojetí postavy tak není příliš rušivé, přijde mi, že už se z imitace Babiše začíná stávat takové divadelní klišé.
Ačkoliv to z výše napsaného nemusí úplně vyplývat, ostravský Mechanický pomeranč je celkem kvalitní inscenací s originálním jazykem a stále aktuálním tématem násilí ve společnosti. Jen ta očekávání byla vyšší.
Faust Z posledního představení, které jsem na letošních Regionech navštívil, jsem odcházel dost rozpačitý. Už dlouho jsem neviděl inscenaci, která by měla takové problémy s tempem. Místy se těch zhruba 170 minut dost vleče.
Režisér Vladimír Morávek se pochopitelně pustil do řady úprav semaforské hry, která měla premiéru v roce 1982. Především hru zasazuje do kontextu jejího vzniku, což znamená dost didakticky podaný stručný výtah z dějin Semaforu. Trpí tím především začátek představení, kdy se podaří jakžtakž vpravit diváka do děje až těsně před koncem první poloviny při interpretaci vložené písně Motýl. Přesto po celou dobu zůstává základní příběh poněkud utopený v záplavě různých jevištních atrakcí.
Přijde mi, že se semaforská poetika s Morávkovým režijním gestem příliš nepotkává. Nebo to možná zkrátka bez Jiřího Suchého moc nefunguje. Je to škoda, protože herecký ansámbl Městských divadel pražských má pro hudební revue skvělé dispozice, což dokazují i v této inscenaci. Zvlášť Kateřina Marie Fialová, která ztvárňuje Markétku, je ve všech hudebních výstupech skvělá.
Pro úplnost je třeba říct, že inscenace byla na festivalu uvedena v předpremiéře, takže je možné, že si časem ještě „sedne“.
LUKÁŠ DUBSKÝ
Foto: Lukáš Horký (Mechanický pomeranč), Patrik Borecký (Faust)
Lépe tak vychází druhá polovina inscenace, která ukazuje, že brutalita mladých útočníků byla skoro neškodná v porovnání s institucionalizovaným násilím totalitního systému, který se snaží předělat člověka k obrazu svému. Ostatně Jakub Burýšek hraje Alexe spíš jako sebestředného mladíka, který páchá zlo, protože se nudí a společnost mu to umožňuje, než že by to byl nějaký promyšlený životní postoj.
Politici, kteří se snaží vytvořit společnost, v níž Dobro a Zlo již nejsou věcí volby, jsou zhuštěni do postavy ministra vnitra, kterou Dušan Urban hraje se zřetelným odkazem na Andreje Babiše (podobně intonuje, mluví prazvláštní směsicí češtiny a slovenštiny). Byť Urban netlačí na pilu a tohle pojetí postavy tak není příliš rušivé, přijde mi, že už se z imitace Babiše začíná stávat takové divadelní klišé.
Ačkoliv to z výše napsaného nemusí úplně vyplývat, ostravský Mechanický pomeranč je celkem kvalitní inscenací s originálním jazykem a stále aktuálním tématem násilí ve společnosti. Jen ta očekávání byla vyšší.
Faust Z posledního představení, které jsem na letošních Regionech navštívil, jsem odcházel dost rozpačitý. Už dlouho jsem neviděl inscenaci, která by měla takové problémy s tempem. Místy se těch zhruba 170 minut dost vleče.
Režisér Vladimír Morávek se pochopitelně pustil do řady úprav semaforské hry, která měla premiéru v roce 1982. Především hru zasazuje do kontextu jejího vzniku, což znamená dost didakticky podaný stručný výtah z dějin Semaforu. Trpí tím především začátek představení, kdy se podaří jakžtakž vpravit diváka do děje až těsně před koncem první poloviny při interpretaci vložené písně Motýl. Přesto po celou dobu zůstává základní příběh poněkud utopený v záplavě různých jevištních atrakcí.
Přijde mi, že se semaforská poetika s Morávkovým režijním gestem příliš nepotkává. Nebo to možná zkrátka bez Jiřího Suchého moc nefunguje. Je to škoda, protože herecký ansámbl Městských divadel pražských má pro hudební revue skvělé dispozice, což dokazují i v této inscenaci. Zvlášť Kateřina Marie Fialová, která ztvárňuje Markétku, je ve všech hudebních výstupech skvělá.
Pro úplnost je třeba říct, že inscenace byla na festivalu uvedena v předpremiéře, takže je možné, že si časem ještě „sedne“.
LUKÁŠ DUBSKÝ
Foto: Lukáš Horký (Mechanický pomeranč), Patrik Borecký (Faust)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme