Divadlo F. X. Šaldy Liberec: Sylva
Otcovrah Výběrem sto let starého, německy psaného textu pozapomenutého představitele meziválečného expresionismu Arnolta Bronnena dává Otcovrah trochu vzpomenout na dramaturgické směřování Pařízkovy a Jařabovy Komedie. Tahle případová studie domácího násilí je pro tvůrce celkem výzva, už jen proto, že vyústění celé hry je zřejmé už z názvu.
Inscenace mladého režiséra Ondřeje Štefaňáka je žánrově eklektická, civilněji pojaté rozhovory se střídají s okamžiky bezbřehé exprese, jako zcizovací prvek je často využita komunikace s publikem. Vážné téma násilí a patologických vztahů v rodině je odlehčeno notně černým humorem, ale i ironickým výběrem písní (vedle folkového Na kameni kámen zazní třeba Power of Love). Nechybí nahota, litry červené barvy a nánosy bílé substance, které si hlavní hrdina na konci rozmazává po těle. Také témat je otevřeno značné množství - sexuální orientace, limity individuální svobody, válka, incest, přerod mezi dětstvím a dospělostí… Na jednu inscenaci je toho až příliš.
I přesto Otcovrah nakonec drží pohromadě, velkou zásluhu na tom mají herci. Jan Jankovský jako despotický otec suverénně ovládá scénu, odpudivé postavě ponechává i záchvěvy lidskosti. Vojtěch Hrabák v roli tyranizovaného syna Waltera se naopak mění z uťápnutého mladíka, kterého šikanuje i mladší bratr, v monstrum schopné vraždy. Nutno ovšem podotknout, že je to proměna pochopitelná, toxické prostředí plné urážek a násilí by patrně zanechalo stopy na každém.
Sylva Režisér Martin Františák platí v českých divadelních kruzích za experta na vesnická dramata, povedená je i jeho první spolupráce s libereckým divadlem. Časově zeširoka rozprostřený Vesnický román Karolíny Světlé zdramatizoval Tomáš Syrovátka do podoby sevřeného textu, kde je plynoucí čas tematizován hlavně různými obřady a rituály, jako je stínání kohouta, štědrovečerní betlém či vynášení Morany.
Časové skoky v ději nutí k výraznějším zlomům v charakterech postav, ty ale zůstávají uvěřitelné, v souladu s dnešní dobou motivované spíše psychologicky než nábožensky. Liberecká dramatizace se jmenuje Sylva podle sveřepé dívky (hraje ji Barbora Bezáková), která svou svobodomyslností a nezkrotností nezapadá do vesnického společenství. Z pozice outsidera ji vytáhne láskyplná péče o cizí děti, morální dogmatismus kolem partnerských vztahů jí ovšem bere možnost šťastného konce. Více než na Sylvu se ovšem inscenace soustředí na nerovný vztah mezi Antošem Jana Jedlinského a Statkářkou v podání Jany Hejret Vojtkové. Účelově uzavřený sňatek nikomu nepřináší štěstí, majetnictví a žárlivost přetváří starší Statkářku v démonicky rozevlátou „bohyni pomsty“, Antoš se z bezstarostného čeledína stává strhaným mužem ze všech sil bojujícím o vlastní svobodu.
Františák umí budovat jevištně vytříbené obrazy, mezi ty nejsilnější patří Sylvina péče o děti nemocné neštovicemi, patřičné emoce vzbuzuje i country píseň Sedm dostavníků zvolená jako symbol neustálé touhy po svobodě. Trochu nejasně je vystavěn závěrečný obraz, který nechává osudy postav nedořečené. Až jsem si po příchodu z divadla musel jako člověk neznalý předlohy vygooglovat, jak to vlastně dopadlo.
LUKÁŠ DUBSKÝ
foto Michaela Škvrnáková
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme