Voska: Amberville – Plyšoví gangsteři (Divadlo v Dlouhé)

Pro dítě je nejlepší, když to není pro dítě

Nebo tak nějak to bylo v knize pohádek Zdeňka Svěráka Radovanovy radovánky. Trochu se mi zdá, že se tímhle aforismem řídil i režisér Jan Jirků, když pro Divadlo v Dlouhé připravoval inscenaci Amberville – Plyšoví gangsteři. Není pochyb o tom, že Jan Jirků je výtečný režisér divadla nejen pro děti, zmiňme namátkou třeba skvělé předloňské Bratry naděje v Minoru. Žák Jana Borny, na jehož domovské scéně teď režíruje rodinnou hudební inscenaci – to je rovnice, která by měla krásně vycházet. A Plyšoví gangsteři opravdu nejsou špatní. Přiznám se nicméně, že moje očekávání byla ještě o kousek vyšší.

Předně: režisérova dramatizace je v první půli značně roztěkaná. Za pouhou hodinu do diváků všech věkových kategorií Jirků nahustí (ústřední?) příběh dvou bratrů, kterými jsou medvědi Erik (Pavel Tesař) a Teddy (Martin Matejka), a hned několik dalších, navzájem se protínajících příběhových linií, to vše v různorodých časových rovinách. Teprve druhá polovina je o něco sevřenější, ale počáteční „maglajz“ přece jen sem tam zasáhne i do ní.

Vrátím-li se k úvodnímu odstavci, Jirků je na poměry rodinné inscenace dost odvážný. Velká část vtipů směřuje výhradně k dospělému publiku, řeší se tu nevěra, ministerstvo kultury a životního prostředí, problematické rodinné vztahy i náboženské otázky. Někoho může překvapit množství vulgarismů, s tím jsem ale problém neměl – stejně jako se zmíněnými dospěláckými tématy. Smích odrostlejších diváků se mi každopádně zdál častější. Naopak značně uřvané scény z domácího prostředí ústřední rodinky tu zřejmě byly pro ty menší.

V Dlouhé se tradičně mohou opřít o kvalitní ansámbl a nejinak je tomu i v případě Ambervillu. Od prvních chvil si divácké sympatie získává Jan Vondráček v roli Tom-Toma Vrány, vyhaslého ex-tvrďáka, který teď pracuje v galanterii a svou křehkou psychickou pohodu si udržuje ustavičným pletením. Potěší i souhra zasloužilých členů a členek souboru, kromě Pavla Tesaře a Martina Matejky jsem po čase velice rád viděl teď už hostující Michaelu Doležalovou, neodolatelnou zejména v epizodní roli slepičí úřednice. A výborný je rovněž Samuel Toman coby Sam Gazela. Obskurní a svým zvláštním způsobem okouzlující postavu, pohybující se v prostoru připomínajícím něco mezi překladištěm drog a sklepem pro BDSM praktiky, se mu povedlo obdařit přesně takovou mírou nadsázky, aby nesklouzl k trapně vykroucené karikatuře.

Ne že by se mi závěrečný počin Dlouhé v této sezóně vyloženě nelíbil. Marně ale přemýšlím, pro koho byl vlastně určen. Mohu jedině svěrákovsky tipovat, že pro nás, dospělé diváky, kteří jsou zároveň tak trochu i děti nové.

VOJTĚCH VOSKA

foto Martin Špelda

více informací zde