Mikulka: Cirk-UFF Trutnov (čtvrtek 1.6.)

Losers Cirque Company: Nespoutaní
Losers Cirque Company: Žena, růže, píseň, kost
Dylan Phillips & Jordan Hart: Sissy

Z hlediska srovnání českého nového cirkusu se světem byl čtvrteční program trutnovského festivalu Cirk-UFF proklatě nelichotivý. Tím spíš, že vedle respektované domácí Losers Cirque Company stálo australské duo Dylan Phillips & Jordan Hart, tedy reprezentanti končiny, kterou není v Česku zvykem považovat za novocirkusově obdivuhodnou, na rozdíl od frankofonních zemí nebo Skandinávie. (A to i navzdory tomu, že právě Cirk-UFF zve Australany pravidelně).

Vidět v rychlém sledu loserovská představení Nespoutaní a Žena, růže, píseň, kost a pak australskou Sissy, znamenalo mít před sebou jako na dlani slabiny a naopak přednosti nového cirkusu jakožto žánru. Nespoutaní nabízejí kombinaci abstraktního tance a pozemní akrobacie, v obou případech v provedení sice solidním, ale nikterak oslňujícím nebo originálním, a to ani po technické stránce ani divadelně. Tím víc pak vynikne, že se - vzdor obvyklým hlubokomyslným větám v anotaci - vlastně nehraje o ničem. Výsledkem je uspávající hodinka výstupů, které rychle začnou splývat jeden s druhým, stejně jako samotní účinkující. Jisté oživení paradoxně přinesl vlastně jen se zbytkem dění zcela nesouřadný ironicky žertovný standupový výstup, ve kterém jeden z performerů nutil diváky, aby skandovali, že ho milují – načež byl kolegy odvlečen z forbíny zpět do hloubi jeviště.

Druhé loserovská inscenace Žena, růže, píseň, kost jde na věc úplně jinak - s výsledkem obdobně nepřesvědčivým. Struktura inscenace je jednoduchá: reprodukovaný hlas se vyzná z obdivu k nějaké silné ženě a čtveřice performerek to pak odilustruje tanečně-akrobatickými prostředky. Žádná zvlášť pronikavá koncepce, ale opravdu podstatný problém je stejný jako u Nespoutaných: provedeno je to vcelku solidně, nic víc. O čem se hraje, je tentokrát zcela jasné, ale moc to nepomůže, výsledný dojem znovu zůstává nemastný-neslaný.

Nerad bych se dopustil všeobjímající generalizace, jenže málo platné: nový cirkus je krutý v tom, že v něm dost dobře nestačí cosi jako „solidnost, nic víc“. Pokud činoherci solidně, průměrně a bez valné invence nastudují Čechova či Shakespeara, může z toho vyjít docela kvalitní, i když nepříliš originální inscenace. V novém cirkusu je oproti tomu životně nutné nabídnout něco překvapivého, svébytného, oslnivého – ať už je zdrojem tohoto oslnění technická dovednost, divadelní nápaditost, atmosféra nebo cokoli jiného. Pokud se to nepodaří, je výsledkem nuda ze zbytečného opakování již viděného.

V úvodu zmíněný rozpor vynikl se vší krutostí po zhlédnutí představení Sissy (členové Gravity and Other Myths jej připravili speciálně pro Cirk-UFF). Dylan Phillips & Jordan Hart se totiž ukázali být mimořádně silní ve všech výše uvažovaných rovinách. Jejich inscenace – jakkoli víceméně abstraktní – nabídla vše, o čem byla řeč: strhující a zcela originální technické kousky (akrobacie s doskokem na břicho ležícího partnera byla současně příšerná i fascinující), suverénní využití divadelnosti (vývoj vztahu mezi oběma protagonisty byla radost sledovat) a navrch i sugestivní práci s atmosférou, světly či hudbou. A přitom všem ti dva ještě dokázali být s naprostou samozřejmostí sebeironicky zábavní i dojemní, aniž by ovšem překročili meze citového vyděračství. Co více si přát. Snad jen, aby takhle silné inscenace byly na domácích festivalech k vidění co nejčastěji - a v ideálním případě aby vznikaly i v Česku.

festivalové stránky zde
o Sissy a letošním Cirk-UFFu budu psát v SADu 2023/4

rozhovor a záběry z představení zde