Mikulka: Festival Regiony 2024 (pondělí 24. 6.)

Damúza: Bosí rytíři
Compagnie Bakélite: Láska k riziku
Divadlo Na zábradlí: Bar

 
Bosí rytíři
Děti si letos na Regionech nemohou stěžovat. A my, kteří spolu s nimi obcházíme jim určená představení, taky ne. Další povedený kousek z této škatulky jsem viděl ráno ve stanu před Drakem. Milan Hajn a Dominik Linka rozehrávají poněkud absurdní příběh o tom, jak kluci ze Žižkova bojují se zlým Brňákem, který se chce prostřednictvím únosů dětí domoci receptu na vaření kamene mudrců. O samotný příběh tu ale zas tak moc nejde, mnohem podstatnější je hravost, zatahování dětí do hry, vtipy přímočaré i zcizující („My odejdeme zadem, je to loutkářsky výhodnější“), drobné improvizace a špičkování mezi oběma účinkujícími.

Tajemný lektvar až podezřele připomínal pivo, ale to byl jeden z žertíků, který mířil spíš na dospělé, děti si naopak mohly zahrát stolní fotbal, napovídat hercům, obdivovat alchymistická kouzla nebo chytat zmuchlané papíry se vzkazy zlotřilého Brňáka. V souhrnu třičtvrtěhodinka, během které se dobře bavili všichni přítomní, autora těchto řádků nevyjímaje.

Láska k riziku
Compagnie Bakélite už v Hradci před pár lety k vidění byla, a zanechala skvělý dojem. Na Oliviera Rannou jsem se tudíž velmi těšil – a potvrdilo se, že zcela oprávněně. Charismatický performer vyznačující se smrtelně vážnou tváří a přísným pohledem tentokrát navštívil restauraci a nechal se zde obsloužit skupinkou robotických číšníků (pokud tomu správně rozumím, jejich základem byly dálkově ovládané vysavače). Rannou distingovaně seděl za stolem, kolem něj se motali roboti a nic nedopadlo tak, jak mělo. Tedy až na nutnost na konci vyrovnat astronomický účet. Výsledkem byla skvělá klauniáda úplně klasického střihu, jenže napůl lidská a napůl mechanická, což její zábavnost ještě umocňovalo.

Olivier Rannou nabízí cosi v jádru podobného (a slovy velmi špatně zachytitelného), co obdivuji třeba u včera zmíněného Matii Solce: schopnost prostředky vlastně úplně jednoduchými a nenápadnými proměnit zdánlivě obyčejnou situaci v malý divadelní zázrak. A nic na tom nemění, že na rozdíl od rozevlátých performancí druhého jmenovaného je Láska k riziku kousek, který nepochybně musel být technicky velmi pečlivě připravený.

Bar
Je trochu podivné, když se Pražák vypraví v Hradci na představení pražského souboru, který tu hraje titul úzce vázaný na zcela konkrétní bar Divadla Na zábradlí. Omluvou může být, že prostor klubu v Draku je tomu zábradláckému docela podobný (a výmluvou, že jsem v tom ani zdaleka nebyl sám).

Bar je hříčka na oblíbené divadelnické téma „hrajeme sami o sobě“. Vtip spočívá v tom, že diváci sledují, co se děje v baru, zatímco na neviděném jevišti probíhá zmatečné představení (neexistující) Čechovovy hry Polární kruh. Takže dojde na opíjení, naparování, spoustu zmatků a nevraživostí, o četných interních narážkách na konkrétní herce ani nemluvě. Docela intenzivně se přitom útočí i na diváky: ostýchavý kolega Dubský byl například nemilosrdným nátlakem donucen k tomu, aby dal pěstí Michalu Bednářovi, libujícímu si ve svém trpitelství. Jak už to tak v podobných případech často bývá, představení nejlépe běželo ve chvílích, kdy zúčastnění jen tak nezávazně dováděli. Závěrečný pokus částečně překlopit situaci do vážna skrze jaksi neurčitě symbolický požár (a tedy i zkázu celého divadla) už vyzníval trochu těžkopádně. Ale celkově to byla docela příjemná a zábavná hodinka, o tom žádná.

festivalový program zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO (v úterý 25.6. dopoledne) a psát do Světa a divadla 5/2024