Dubský: Festival Divadlo (neděle 15.9.)

Veřejní nepřátelé (Divadlo Na zábradlí)
Jenom konec světa (HaDivadlo)
Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji (Laznia Nowa, Krakov / Teatr Żeromskiego, Kielce)

Veřejní nepřátelé Nevím, zda se jednalo o úmysl festivalové dramaturgie, nebo šlo čistě o náhodu, ale letošní ročník měl na programu nebývalé množství inscenací zaměřených primárně na slovo. Po francouzské Hekubě a Pařízkově bratislavské inscenaci Pes na cestě bylo možné do této kategorie zařadit všechny tři nedělní činohry, které jsem navštívil. Na vnímání to po třech předchozích dnech bylo opravdu náročné.

Dopoledne se v Alfě představila další inscenace režiséra Jana Mikuláška Veřejní nepřátelé, která je dramatizací dopisů spisovatele Michela Houellebecqa a filozofa Bernarda-Henriho Lévyho. Korespondence ukrývá řadu hlubokých myšlenek o stavu společnosti i vlastní existenci, ale i osobních informací ze života obou francouzských velikánů. Mikuláškovi se podařilo nelehký text zabalit do stravitelné formy, čemuž pomáhají drobné inscenační vtípky, invenční scénografie a především herecké výkony. Václav Vašák hraje Lévyho jako salonního intelektuála, vždy v padnoucím saku, uhlazeného a pregnantně formulujícího své myšlenky. Miloslav König je v roli Houellebecqa jeho pravým opakem, v neforemném oblečení a s cigaretou v ústech sugeruje dojem „filozofa ze čtvrté cenové“, ve svých postřezích je cyničtější, ale také citově angažovanější.

Je to příjemná intelektuální hříčka, ale na to, aby dosáhla působivosti korespondence Voskovce s Werichem, jejíž adaptace patří k Mikuláškovým nejoceňovanějším režiím, jí chybí bližší osobní vztah pisatelů ztvárňovaných dopisů.


Jenom konec světa Problematické rodinné vztahy i neschopnost komunikace patří k základním stavebním kamenům hry Jenom konec světa. Louis se po dlouhé době vrací do rodného domu, aby svým blízkým oznámil, že umírá. Nemůže se k tomu ale odhodlat, a divák tak sleduje dialogy (nebo často spíše monology) plné nepochopení, rozpaků, trapnosti a odcizení. Postavy netuší jak a o čem spolu komunikovat, pod povrchem bublají nevyřčené výčitky a dávné křivdy.

Režisér Ivan Buraj volí záměrně velmi pomalé tempo a buduje hypnotickou atmosféru, která nechává diváka v nejistotě, zda se před ním odvíjejí reálné scény, nebo jen představy v mysli hlavní postavy. Je to svým způsobem znepokojující, ale mnohem víc je tohle tempo i vážnost, s níž je příběh vyprávěn, ubíjející. Kam inscenace míří, je zřejmé poměrně záhy, a pak už jen v různých obměnách variuje totéž.

Věřím, že kdo se dokáže na rytmus inscenace napojit, může si odnést slušný divácky zážitek, já jsem toho ale schopný nebyl.


Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji Když se mě po skončení závěrečného festivalového představení zeptala kolegyně Petra Zachatá, jestli se mi líbilo, napadlo mě, že jen u málokteré inscenace by bylo sloveso „líbilo“ tak hrozně vzdálené mému zážitku. Příjemné to vskutku nebylo, zato ale zatraceně působivé.

Sílu výpovědi jistě posilovalo osobní ručení, jelikož autor prozaické předlohy, divadelní adaptace a režisér v jedné osobě Mateusz Pakuła vypráví příběh umírání vlastního otce. Začíná okamžikem, kdy byla jeho otci diagnostikována rakovina slinivky, a končí až pohřební hostinou. Nic nepřikrášluje, herci chrlí na diváka ty nejdrastičtější detaily i intimní chvilky plné lásky mísící se se zoufalstvím. Vytváří tak velmi tísnivou atmosféru, kterou jen tu a tam odlehčí nějakým zábavným či paradoxním konstatováním, smích, který přichází je pak skutečně úlevný. Pakułův text je také ostrou obžalobou systému, v němž není dovoleno zkrátit člověku utrpení, ač se nachází v beznadějné situaci.

Považuji se spíše za cynického diváka, ale přiznávám, že polská inscenace mnou docela otřásla. Málokdy se mi stává, abych potlačil analytickou část uvažování a vnímal divadelní představení jen na emocionální rovině. Viděno zpětně, velmi důležitá byla scénografie, kterou tvoří spletenec jakýchsi rour, jež mohou připomínat vnitřnosti i tunel na onen svět (nebo tobogán, jelikož Pakułův otec projektoval akvaparky, jak zaznělo na besedě s tvůrci). Jinou otázkou je agitační ráz inscenace, která nedává divákovi prostor, aby si na eutanazii utvořil vlastní názor, a celkem agresivně mu vnucuje ten svůj - v katolickém Polsku tak ale otvírá potřebnou diskuzi.

I poslední představení potvrdilo letošní vysokou, a hlavně vyrovnanou úroveň zahraničních festivalových produkcí, což v předchozích letech zdaleka nebylo pravidlem. A celkově musím konstatovat, že jsem se tento rok v Plzni nesetkal s žádným vyloženým propadákem, což je potěšující.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde
foto web festivalu Divadlo