Deklarace závislostí (Masopust)
Solness (Örkény Színház, Budapešť)
Sága rodu Marxů (Husa na provázku)
Deklarace závislostí Koncept režisérky Anny Klimešové a dramaturgyň Terezy Marečkové a Kateřiny Součkové je založen na kvalitativním dotazníku, jímž u lidí z komunity divadelníků zjišťovaly jejich vztah k divadlu, umělecké tvorbě i lidem, s nimiž spolupracují. Výsledkem je lehce rozehrané scénické čtení, k němuž si autorky přizvaly ještě herce, scénografa a hudebníka.
Jak se dalo čekat, mezi odpověďmi jsou některé vtipné, jiné dosti klišoidní, ale nechybí ani ty, které mají tendenci jít do hloubky. Celé mi to přišlo poněkud uzavřené do sebe, od divadelníků pro divadelníky, nevím, jak moc si z takového představení odnese běžný divák.
Samotný koncept je docela zajímavý, jeho zařazení na festival, který považuji za jakýsi showcase českého divadla, vyhlíží značně problematicky. Předpokládám, že důvodem je fakt, že spolek Masopust letos končí a festivalová dramaturgie se s ním chtěla tímto způsobem rozloučit.
Solness Na budapešťské divadlo má většina pravidelných účastníků plzeňského festivalu ještě živé vzpomínky, jejich odvážná variace na Romea a Julii v režii Viktora Bodóa patří dodnes k tomu nejlepšímu, co jsem v Plzni viděl. Ibsenovo nepříliš často uváděné symbolistické drama Solness pojala režisérka Ildikó Gáspár v tradičnějším duchu, přesto se opět jednalo o silnou výpověď s hereckými výkony propracovanými do detailů.
Na českých jevištích jsem viděl tento Ibsenův titul dvakrát a vždy jsem měl trochu problém s porozuměním motivací jednotlivých postav. Maďarská inscenace je naopak v tomhle velmi čitelná. Stárnoucí stavitel Solness (hraje ho ředitel Örkényho divadla Pál Mácsai) má chování rockové hvězdy (čas od času ostatně bere do rukou kytaru), vytváří si kolem sebe až jakýsi kult osobnosti, o to větší je jeho strach ze stáří a z vlastní nahraditelnosti. Mácsai jej hraje jako člověka s nezpochybnitelným charismatem, jemuž má k „věčnému mládí“ pomoci mladá milenka i systematická snaha nedopustit, aby ho mohl nahradit mladší spolupracovník Ragnar.
V tomto pojetí není divu, že mu vlévá krev do žil setkání s dětsky vyhlížející Hildou Wangel, která je jeho dychtivou obdivovatelkou. Mária Szaplonczay ji hraje s příjemně dráždivým mixem koketérnosti a dětské nevinnosti.
Inscenace byla na Malé scéně provedena v arénovitém uspořádání, kdy diváci obklopovali jeviště ze všech čtyř stran a účinkující, kteří zrovna nebyli na scéně, seděli mezi nimi. Podařilo se tak posílit intimitu a sevřenost příběhu, mezi postavami jakoby neustále probublávalo cosi nevyřčeného, co pomáhalo udržovat napětí a nutilo člověka k pozornosti.
Sága rodu Marxů Režisér Jan Mikulášek se rozhodl v Huse na provázku, s níž často spolupracuje, podívat na kontroverzní osobu Karla Marxe, jehož učení je zaneseno celou řadou interpretací. Inspirací mu byla kniha španělského spisovatele Juana Goytisola, na jejímž základě vytvořil scénický mix, v němž se snažil náhlednout na Marxe z různých úhlů pohledu.
Vidíme filozofův rodinný život, který vůbec nebyl příkladný a spořádaný, sledujeme jeho vztah s Engelsem, ale dočkáme se i filmových dotáček, v nichž lidé odpovídají na otázku, co pro ně vlastně znamená Marx a jeho učení. To celé je doprovázeno mnoha ironickými scénami, jako je třeba odhalování Marxova pomníku, nebo naopak vyšetřování toho, kdo jeho sochu poškodil. Některé z těchto scén jsou zábavné, jiné méně, ucelený tvar z nich ale úplně nevystupuje. Zdá se, že hlavní motivací tvůrců bylo zkusit definovat, co vlastně Marxovo učení znamená dnes a jestli má smysl se jím ještě seriózně zabývat. Jestli vlastně už pojmy jako neomarxismus nejsou jen floskule, jimiž je zaplevelena společenská debata, aniž by měly nějaký reálný význam. Tyto otázky ovšem zůstávají viset ve vzduchu, v mnohosti rozpracovaných motivů se odpovědi na ně ztrácí.
Herecky se jedná o zdařilou inscenaci, která má slušné tempo, jen jsem měl na konci představení problém zodpovědět si otázku, co si z toho mám vlastně vzít.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalové stránky zde
foto web festivalu Divadlo
Jak se dalo čekat, mezi odpověďmi jsou některé vtipné, jiné dosti klišoidní, ale nechybí ani ty, které mají tendenci jít do hloubky. Celé mi to přišlo poněkud uzavřené do sebe, od divadelníků pro divadelníky, nevím, jak moc si z takového představení odnese běžný divák.
Samotný koncept je docela zajímavý, jeho zařazení na festival, který považuji za jakýsi showcase českého divadla, vyhlíží značně problematicky. Předpokládám, že důvodem je fakt, že spolek Masopust letos končí a festivalová dramaturgie se s ním chtěla tímto způsobem rozloučit.
Solness Na budapešťské divadlo má většina pravidelných účastníků plzeňského festivalu ještě živé vzpomínky, jejich odvážná variace na Romea a Julii v režii Viktora Bodóa patří dodnes k tomu nejlepšímu, co jsem v Plzni viděl. Ibsenovo nepříliš často uváděné symbolistické drama Solness pojala režisérka Ildikó Gáspár v tradičnějším duchu, přesto se opět jednalo o silnou výpověď s hereckými výkony propracovanými do detailů.
Na českých jevištích jsem viděl tento Ibsenův titul dvakrát a vždy jsem měl trochu problém s porozuměním motivací jednotlivých postav. Maďarská inscenace je naopak v tomhle velmi čitelná. Stárnoucí stavitel Solness (hraje ho ředitel Örkényho divadla Pál Mácsai) má chování rockové hvězdy (čas od času ostatně bere do rukou kytaru), vytváří si kolem sebe až jakýsi kult osobnosti, o to větší je jeho strach ze stáří a z vlastní nahraditelnosti. Mácsai jej hraje jako člověka s nezpochybnitelným charismatem, jemuž má k „věčnému mládí“ pomoci mladá milenka i systematická snaha nedopustit, aby ho mohl nahradit mladší spolupracovník Ragnar.
V tomto pojetí není divu, že mu vlévá krev do žil setkání s dětsky vyhlížející Hildou Wangel, která je jeho dychtivou obdivovatelkou. Mária Szaplonczay ji hraje s příjemně dráždivým mixem koketérnosti a dětské nevinnosti.
Inscenace byla na Malé scéně provedena v arénovitém uspořádání, kdy diváci obklopovali jeviště ze všech čtyř stran a účinkující, kteří zrovna nebyli na scéně, seděli mezi nimi. Podařilo se tak posílit intimitu a sevřenost příběhu, mezi postavami jakoby neustále probublávalo cosi nevyřčeného, co pomáhalo udržovat napětí a nutilo člověka k pozornosti.
Sága rodu Marxů Režisér Jan Mikulášek se rozhodl v Huse na provázku, s níž často spolupracuje, podívat na kontroverzní osobu Karla Marxe, jehož učení je zaneseno celou řadou interpretací. Inspirací mu byla kniha španělského spisovatele Juana Goytisola, na jejímž základě vytvořil scénický mix, v němž se snažil náhlednout na Marxe z různých úhlů pohledu.
Vidíme filozofův rodinný život, který vůbec nebyl příkladný a spořádaný, sledujeme jeho vztah s Engelsem, ale dočkáme se i filmových dotáček, v nichž lidé odpovídají na otázku, co pro ně vlastně znamená Marx a jeho učení. To celé je doprovázeno mnoha ironickými scénami, jako je třeba odhalování Marxova pomníku, nebo naopak vyšetřování toho, kdo jeho sochu poškodil. Některé z těchto scén jsou zábavné, jiné méně, ucelený tvar z nich ale úplně nevystupuje. Zdá se, že hlavní motivací tvůrců bylo zkusit definovat, co vlastně Marxovo učení znamená dnes a jestli má smysl se jím ještě seriózně zabývat. Jestli vlastně už pojmy jako neomarxismus nejsou jen floskule, jimiž je zaplevelena společenská debata, aniž by měly nějaký reálný význam. Tyto otázky ovšem zůstávají viset ve vzduchu, v mnohosti rozpracovaných motivů se odpovědi na ně ztrácí.
Herecky se jedná o zdařilou inscenaci, která má slušné tempo, jen jsem měl na konci představení problém zodpovědět si otázku, co si z toho mám vlastně vzít.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalové stránky zde
foto web festivalu Divadlo
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme