Voska: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Za devatero zákopy

Plánovaná ruská trilogie režiséra Jana Horáka ve Studiu Hrdinů vykazuje vzestupnou tendenci. Stejně jako před rokem uvedená Stařena má i nový titul Zabít člověka své problémy, tentokrát se ale tvůrčímu týmu podařilo – snad i díky zřízení pozice dramaturgyně, kterou obsadila Marcela Magdová – ze zpracovávané látky vykřesat ucelenější ponor do hlubin obtížně pochopitelné ruské duše.

Za obzvlášť šťastný nápad se dá považovat rámování celé inscenace jako drsné ruské pohádky. Odpovídá tomu i scénografie Lucie Sedlákové, kašírované kulisy a další výtvarné prvky jako z televizního pořadu pro děti dodávají Horákovu počinu atmosféru lehké bizarnosti a chladné děsivosti zároveň. Režisér tak ukazuje možné kořeny násilnosti v ruské společnosti: v lidových pohádkách prostoupených všeobjímající krutostí, jež je v nich vykládaná jako jakýsi úsměvný folklor; něco tak běžného, čím je pro nás třeba barvení velikonočních vajíček.

Inscenace kombinuje skutečné životní osudy spisovatele Isaaka Babela (hraje jej Jan Jankovský), fragmenty z jeho knihy Rudá jízda i groteskní „pohádkové“ scény. Mix je to stejně nejednoznačný jako Babel sám. Místy umí zapůsobit velmi silně, třeba hned v úvodu, když je literát obestoupen třemi ženami v lidových krojích (Karin Bílíková, Táňa Malíková, Natálie Řehořová), které kolem něj tančí a zpívají zlověstnou a přitom krásnou píseň, z níž mi utkvělo slovní spojení z refrénu proklat budiž. Jindy je ale zase Babel spíš trochu neústrojnou wikipedickou figurou, například během dialogu s dcerou, v němž si oba poněkud kostrbatě vyprávějí, kdy a kde a za jakých okolností že se to viděli naposled. U propracované scénografie pak zase zamrzí jednorázovost některých nápadů: třeba tajemný kotlík vlevo vpředu nebo obří závěs připomínající rozedrané slunce v pozadí scény. Oba dokážou oslnit, ale po prvním použití jsou tak trochu rozpačitě odloženy, aby se s nimi až do konce skoro (slunce) nebo vůbec (kotlík) nepracovalo.

Inscenace se však může opřít o skvělé herecké výkony. Dámské trio zaujme efektní sezpívaností (opět: škoda, že pořádně využitou jen jedinkrát) a mohutnou dávkou krojované krutosti tvořící výmluvné panorama ruské společnosti. Jan Jankovský v hlavní roli září především ve scénách na frontě, kde dokáže sugestivně zprostředkovat vnitřní boj křehké duše, která se v mundúru snaží být vojácky drsná. Děsivou podobu primitivně vyšinutého násilí pak představuje Jiří Svoboda v roli obyčejného armádního příslušníka; zaujme hlavně detailní prací s mimikou připomínající expresionistický film.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
fotky nejsou k nalezení