Dubský: Festival Divadlo 2025 (čtvrtek 11.9.)

Tramvaj do stanice Touha (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Parallax (Divadlo Proton, Budapešť)

Tramvaj do stanice Touha  Klasiku americké dramatiky pojali v Uherském Hradišti expresivně a s výrazným výtvarným gestem, hru navíc vyvázali z jejího časoprostorového ukotvení. Scénu tvoří tři kontejnerové buňky, které evokují industriální městskou čtvrť i stísněnost domova Kowalských.

Režisérce Anně Davidové se především v první polovině představení daří budovat tísnivou atmosféru plnou potlačovaných emocí. Reflektuje hlavně toxicitu vztahů, v nichž je na denním pořádku násilí a odmítání jinakosti. Uherskohradišťská inscenace se může pochlubit skvělými hereckými výkony, chemie mezi ústřední trojicí funguje na jedničku. Především Pavlína Hejcmanová v roli Blanche dokáže v ostrých střizích vystihnout celou řadu odstínů své postavy – od intelektuální nadřazenosti ve vztahu k buranskému Stanleymu (Jiří Hejcman), potřeby opětovného sblížení se sestrou Stellou (Jitka Hlaváčková), zoufalého snílkovství až po závěrečné nervové zhroucení.

Ve druhé části se emoce stupňují, Blanche se v závěru stává až jakousi lovnou zvěří Stanleyho kumpánů. Na můj vkus bylo v závěru té exprese až zbytečně mnoho, ale inscenaci přesto nelze upřít silné a dosti temné vyznění.


Parallax Maďarskou inscenaci režiséra Kornéla Mundruczóa předchází kontroverzní pověst, které sice dostála, ale spíše jen provokativností některých scén než myšlenkovou výbušností obsahu. Inscenace zachycuje představitele tří generací jedné židovské rodiny a odhaluje, jak rozdílně vnímají svůj původ.

První zhruba třetina inscenace využívá princip live cinema, který mi jako obvykle přišel mimořádně otravný. Jedna ze dvou kamer, které snímaly dění v hyperrealisticky zařízeném pokoji, navíc nefungovala, což divácký zážitek ještě snižovalo. Po asi 40 minutách naštěstí režisér (bez nějakého zjevného důvodu) tento formát opustil.

Nejvíc se asi bude mluvit o druhé třetině představení, která obsahuje dosti dlouhou a velmi naturalistickou scénu homosexuálních orgií. Věřím, že pro běžného diváka může jít o docela šokující scénu, jelikož o moc realističtěji už asi sex na jevišti zobrazit nelze. Zároveň tato scéna nejvíce obnažuje hlavní problém maďarské inscenace – a to její přehnaný důraz na efekt.

Začíná to už v úvodním dialogu, kde postava babičky Évy (Lili Monori), která přežila holocaust, líčí trýznivé scény z Osvětimi, které velmi návodně podbarvuje temně znějící hudba. Pokračuje to i ve vizuálně působivé scéně, kdy je pokoj zaplaven hektolitry vody valící se z klimatizace, nábytku i ze stropu. Zpočátku se jedná o surreálně apokalyptický výjev, ale když už takhle voda proudí několik minut, hodně to ztrácí na účinnosti.

Neznám do detailu prostředí, v němž jsou současní maďarští umělci nuceni tvořit, možná, že v tamních reáliích už není žádný dialog možný a je nutné se uchýlit k extrémní otevřenosti a syrovosti prostředků. Osobně mám ale radši rafinovaněji vystavěné inscenace. U Parallaxu mi přišlo, že efektní scény hrají prim a upozaďují některá potenciálně zajímavá a tabuizovaná témata. Třeba problém postavy Lászla, který celý život skrývá svou homosexuální orientaci a zároveň pracuje pro nenáviděnou vládu jako úředník na ministerstvu. Bohužel takto nosné téma dostane žalostně málo prostoru.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde
o festivalu budeme psát v SADu 5/2025