István Tasnádi napsal černočernou grotesku plnou překvapivých zvratů, vykloubených situací i ironických odkazů k maďarské (konzervativní) realitě. To poslední v našem kontextu funguje nejméně (jakkoli Donald Trump a jeho domácí obdivovatelé nevědomky pomáhají, jak mohou) a tak je možná trochu škoda že dramaturgie zejména v závěru neškrtala. Druhá – podstatnější – škoda je, že (pomineme-li že prozrazení jednoho ze zvratů, neboli umrlého zastoupeného kartonovým panákem, se asi nejde vyhnout) Michal Vajdička se rozhodl rozehrávat Kartonového taťku již od samého začátku jako crazy komedii se situačními gagy.
Hře by více slušela režie zprvu více realistická a upozaděná, která by lépe připravila půdu pro Tasnádiho překvapení, paradoxy a absurdity. Ve Vajdičkově „blázinci v prvním poschodí“ se některým věcem už vlastně nelze divit a oslabuje se tak jejich účinnost. Stejně tak je hereckou nadsázkou a stylizací do čitelných typů lehce oslabována náhlost proměny jejich postavení v rodinné konstelaci, jakkoli uznávám, že to na straně druhé může pomoci „čitelnosti“ některých situací. Dovoluji si odhadnout, že Kartonový taťka je z rodu těch inscenací, u nichž se vyplatí počkat několik a měsíců a repríz, než se tzv. „vyhrají“. U zkušeného souboru Divadla v Dlouhé – reprezentovaného zde peticí Sklenář, Zimová, Oltová, Zavičár, Fingerhutová - lze snad doufat, že to nebude jen ve prospěch vstřícnosti k divákům, ale zpřesnění souhry, vykreslení charakterů i dotažení timingu některých situací. |
| foto Martin Špelda |
více o inscenaci
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme