Voska: Hon (Divadlo Na zábradlí)

Děti a jiní lidé

Racionálně to vlastně vůbec nedává smysl. Jan Mikulášek ve svých interpretačních inscenacích (Vzkříšení, Ztracené iluze, Farářův konec…) soustavně pracuje s velmi podobným schématem: jeden nehrdinský hrdina ve středu dění a kolem něj tu více, tu méně panoptikální společnost, s níž se dostává do čím dál vyostřenějšího souboje. Kromě toho tento režisér produkuje jednu inscenaci za druhou hned na několika tuzemských scénách. A stejně se mu jednou za čas podaří doručit mi naprosto strhující divadelní událost; mezi ně nejnověji počítám Hon v Divadle Na zábradlí.

Přímočarou dějovou linii křivého nařčení učitele z mateřské školy (Miloslav König), obviněného svou žačkou (Anna Kameníková) ze sexuálního obtěžování, Mikulášek využívá pro kriminálkovou rovinu – ta se nabízí sama od sebe. A také pro tradičně trefně misantropický pohled na lidské chování a vztahy nebo pro hledání (a nacházení) toho, kde se v nás berou traumata, jež nás ovlivňují odmala po celý život. Nehraje se o ničem menším než o tom, jaký dopad na nás v dětství má naprosto bezmyšlenkovité chování rozličných dospěláků kolem nás, kteří si myslí, že „ti malí z toho ještě nemají rozum“. Zároveň to v žádném případě neznamená, že by inscenace dívčino provinění jakkoli bagatelizovala nebo dokonce omlouvala. Když začíná být dění až bolestivě drásavé, přijde vždy drobounké odlehčení, ale opravdu jen v tak miniaturním množství, aby nebylo nutné znovu komplikovaně budovat mimořádnou naléhavost a svíravou atmosféru, jíž se Hon vyznačuje.

Soubor Divadla Na zábradlí (plus hostující Vojtěch Hrabák) hraje jako dokonale naladěný klavír, pomáhají i mikroporty dovolující co nejcivilnější projev, který ještě podtrhuje neokázalou emoční působivost jevištního dění. Stejně jako u Mého boje. Zamilovaného muže se Miloslav König v soustředěné introverzi drží dál od svých zajetých postupů; Anna Kameníková ztvárňuje zádumčivou žačku s citem pro chování malého dítěte a současně se vyhýbá jakýmkoli stereotypům; Magdaléna Sidonová ladně přepíná mezi úvodním komickým pančelkovstvím a senzitivitou empatické bytosti, kterou její ředitelka školky je; Kateřina Císařová si tajemně pohrává s nevyzpytatelností své postavy dívčiny matky a její pozicí v celém příběhu; Jakub Žáček coby školní vyšetřovatel nebývá k vidění takto zkázněný, bez obvyklé hutné ironizace. Bylo by možno pokračovat dál, ale od podrobných rozborů je tu SAD, který si čtenářstvo Nadivadla jistě vzorně předplácí.

Mikuláškův Hon je pro mne zkrátka zatím nejsilnějším diváckým zážitkem tohoto roku, a vlastně zase tím samým, čím mne oslovil Můj boj. Zamilovaný muž. Absolutní profesionalitou souboru a odzbrojující sugestivností, které režisér dociluje bez sebemenšího citového vydírání.

VOJTĚCH VOSKA

foto KIVA
více zde