Škorpil: Dědictví... (Divadlo Na zábradlí)

V Dědictví jakoby Fričova aktuální režijní metoda mikroportovaných převážně statických mizanscén prokládaných ve větší či menší míře písněmi dosáhla svého vrcholu. A zhroutila se do sebe sama. To, co sledujeme na jevišti Divadla Na zábradlí, připomíná nakonec prázdnou jeskyni, jíž se prohánějí ozvěny starších inscenací. Hlavní režijní a výtvarný nápad se po zhruba dvaceti vyčerpá a další více jak hodinu se už jen opakuje, nikoli variuje.Nepomáhá ani předloha, jíž je adaptace známého filmu Věry Chytilové z pera režiséra Friče a dramaturga inscenace Ondřeje Novotného. I ona je podivně prázdná, a také jaksi neobyčejně špatně čitelná. Nejlepší vysvětlení asi je, že postavy jsou v jakémsi limbu, čili očistci. Z čeho se ale mají vykoupit nelze z inscenace samotné přímo vyčíst. 

Při znalosti tvorby Ondřeje Novotného (o jeho Demonstrantech z Divadla X10 jsem psal zde), by nepřekvapilo, kdyby z hříchů devadesátek. Tedy snad z (divoké) privatizace, touhy po penězích, příklonu ke kapitalismu (se vším „ošklivým“ co sebou nese, údajný machismus nevyjímaje) a soudě podle závěru přinášejícího po častokrát zmíněném suchu déšť snad i z hříchů ekologických. Jde ode mě však o interpretační pokus založený více na programu inscenace než na ní samé a hnaný potřebou nesmířit se s pouhým konstatováním, že jde o poněkud přetaženou v doslovném i metaforickém slova smyslu „ptákovinu“.

více o inscenaci
o Dědictví bude v SADu 6/2026 psát Vojtěch Voska