Apollón, mého srdce šampión
Zasazení hracího prostoru Antické Štvanice o trochu blíže k Vltavě, než bylo zvykem v minulých letech, přineslo na premiéře letošního počinu Alkéstis nečekané ozvláštnění. Během monologu Jiřího N. Jelínka (Héraklés), líčícího události odehrávající se na děsivé řece Styx, se u Štvanice usídlila párty loď. A tak byl Jelínkův výstup podbarven osvědčenými vypalovačkami přehrávanými přímo z vltavských vln: Fireball od Pitbulla, Firework od Katy Perry – a nakonec přispěchala i Nicki Minaj se svými Starships.
Tímhle očividně neplánovým momentem, s nímž si mimochodem Jelínek výtečně poradil, jsem si připomenul dojmy z předešlých ročníků tradiční štvanické akce. Čistě inscenačně (či dokonce „zážitkově“) totiž bývám každý rok spojen, vždy do určitého momentu. Alkéstis je herecky opět silná, kombinace melodramatického námětu s ironickými vtípky vyznívá výborně a účinkující tenhle střet velkolepých idejí s každodenní přízemní existencí ztvárňují s velmi vtipným nadhledem (v čemž mne velice mile překvapil zejména Tomáš Havlínek).
V oblasti tématu a dramaturgie letošního utkání s řeckou mytologií jsem však opět trochu váhal. Vlastně jsem v tomto směru z Alkéstis navzdory textové rozsáhlosti nebyl schopen odečíst nic zásadního nad rámec obecného konstatování, že ženy to v muži ovládaném světě mají těžké. Což je samozřejmě svatá pravda a je záhodno na to upozorňovat, nicméně na inscenaci o přibližně stominutové délce to úplně nestačí. Proto byl pro mne závěrečný monolog Rosalie Malinské v hlavní roli i přes její hereckou preciznost především čekáním na konec vysvobozující její hrdinku z pozemského světa (nebo alespoň tak jsem si poslední obraz interpretoval) a mne z plastové sedačky na štvanickém ostrově.
VOJTĚCH VOSKA
více zde
foto Tomáš Brabec
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme