pondělí 10. prosince 2012

Škorpil: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Já vim proč to nefunguje


Je takový vtip: skupinka pánů opravuje auto a neví si rady. Marně hledají poruchu. Dohadují se a okolo pobíhá blbý Pepíček a neustále opakuje: „Já vím ploč to nefunguje. Já vim ploč to nefunguje...“ Nakonec pánům dojde trpělivost a nechají Pepíčka, ať jim tedy řekne „proč to nefunguje“. A Pepíček vítězoslavně praví: „Je to lozbitý.“
 O tom, že Radokův Troilus a Kressida nefunguje a je „lozbitý“ je to jediné co o inscenaci mohu s určitostí říct. Vše ostatní je v mlhách. Je chyba v úpravě redukující text na digset zdůrazňující nakonec jen mlživost a neurčitost veškerého dění? A opakování marných figur, postojů a blábolů? Je chyba ve scénografickém řešení, které odkrývá scénu tak, že sice nabízí „hezký obraz“ ale akusticky podráží hercům tak zásadně nohy, že jakmile kdokoli zajde za portál, přestane mu být rozumět? Je chyba v tom, že herci neumí přednést monolog (a někteří ani milostný dialog aby nevapadal jako ze špatného Romea a Julie)? Ale proč by to měli dělat? Čemu má taková promluva sloužit? Demonstraci vyprázdněnosti? Ale pak je možná dobře, že to není „dobře“ předneseno a nakonec ani slyšet, ne? Je chyba...
Nepopírám vizuální působivost úvodního a závěrečného obrazu (a moc se mi líbily), a ač to tak možná nevypadá, je mi to všechno především líto. Být svědkem prohry není nikdy příjemná věc.


Švejda: Krvik Totr dvacetiletí

Divadlo Krvik Totr, stálice pražského autorského divadla, oslavilo v sobotu a neděli v Divadle Kampa dvěma představeními, nazvanými 20 let Krvik Totr (amorální kabaret), kulaté výročí působení. S dvaceti lety je to sice třeba brát u tohoto souboru s jistou rezervou - ústřední aktéři Petr J. Novotný a Tomáš Kout jej zakládali jako třináctiletí (spolužáci základní školy), přesto pro ně, tak jako pro další uskupení tohoto typu, platí: žijeme ve výjimečné době, která jejich dlouhověkosti přeje. Krvik Totr museli/musí vzdorovat jen sami sobě, svému stárnutí.

Mikulka: Horský hotel (Buchty a loutky)

Při četbě většiny Havlových her mě pronásledoval pocit, že by musely výborně vyznít v loutkové podobě. Natěšen touto představou, vypravil jsem se na Horský hotel v podání Buchet a loutek - a ukázalo se, že to asi nebude tak snadné. 

neděle 9. prosince 2012

Švejda: Pokus (Divadlo Stoka)

Blaho Uhlár, klíčová osobnost slovenského (nejen nezávislého) divadla, představil v Praze v Divadle Archa v rámci minipřehlídky slovenských divadel Nová dráma inscenaci Divadla Stoka Pokus.
Uhlár je bernhardovský typ tvůrce. Jeho setrvalým uměleckým (a životním) rozpoložením je nespokojenost se stavem vlastní země. Prezentuje ho nicméně v důmyslném, neplakátovém šklebu, s ironickou sebereflexí  a - nikoli na posledním místě - se schopností jít "za hranu", šokovat (úkaz, kterého je dnes v umění jen málokdo skutečně schopen).

Kyselová: Mraky (Handa Gote)

Pečte mraky, voňajú!


Veronika Švábová sa spolu s Handa Gote postarala o príjemný divadelný večer. Príjemný v tom najobyčajnejšom slova zmysle. Na prvý pohľad, respektíve započúvanie sa do  rozprávania o vlastnej rodine, doplneného o (zrejme!) autentické domáce relikvie, fotografie príbuzných zaujme svojskou rétorikou. Švábová k rodinnýcm historkám pristupuje nezaujate, nejde o zbytočný spomienkový sentiment ani o prehnaný emocionálny storytelling. Celkom priamočiaro oznamuje, kto z rodiny bol v KSČ, koho zasa komunisti väznili, pomerne vážne až tragické momenty prekladá priam ironickými poznámkami na rodiné zlozvyky. Zaujímavú atmosféru podfarbuje pečenie babičkinho receptu, divadlom vanie vôňa sladkého cesta a vlastne diváka "oklame" formálnym prístupom k vážnej téme, ktorá je servírovaná po kúskoch (alebo rezoch?). Divák môže byť o to viac pripútaný k torzovitej ukážke rodostromu a možno si vďaka tomu aj miestami uvedomí, že je to v podstate v každej "normálnej" rodine dosť podobné. A toto potenciálne stotožnenie je vlastne i tou najväčšou prednosťou inscenácie. Recept na Mraky totiž nie je výsadou len babičky Veroniky Švábovej....

Varyš: Blaho Uhlár - Pokus

Nejsem pamětníkem nejslavnějších časů Stoky či znalcem Uhlárova díla jako celku, ale ten zlomek z pozdní tvorby, co znám, mě fascinuje, stejně jako Uhlár sám. Na Pokus jsem byl nesmírně zvědav; rozhodně jsem nebyl zklamán. Jistě, de facto nejde o divadlo, ale o film. Těch několik živých vsuvek v vyprávění, z nichž skutečně půvabná je vlastně jen ta poslední, kdy se potlesk proměňuje v chytání much, by se klidně dalo vypustit. Ostatně podezřívám režiséra, že performativní prvek má promítání proto, aby se dalo zařazovat na divadelní festivaly a přehlídky. Ostatně, podobně jako Čím víc nás bude, tím rychleji dosáhneme svého cíle slovinské party umělců kolem Janeza Janši. Pokus je hlavně autentickým dokumentárním autoportrétem - hodně vtipným, hodně výstižným a také příjemně sentimentálním - autor se obnažuje (doslova), nebojí se být trapný, pátrá po příčinách toho, proč dopadl tak, jak dopadl, ukazuje svoje nekompromisní postoje současné i minulé. Prolnuto pár náhledy do bratislavské kulturní scény a několika vzpomínkami na rodinnou historii. Skvostné! Uměl by o sobě něco takového natočit Jiří Suchý, Jan Schmid, Arnošt Goldflam, Zdeněk Svěrák?

sobota 8. prosince 2012

Žantovská: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Politické a válečné machinace a manipulace jako zdroj deprimujícího koloběhu, ze kterého není cesty ven, i následné zničující apatie a všeobecného rozkladu, společenského, morálního, psycho-fyzického - tak nějak si asi David Radok interpretoval Shakesperova Troila a Kressidu. Hru seškrtal skutečně na dřeň, čímž se ochudil o množství „podvratností“ , které hra obsahuje, o jakýsi až groteskní škleb, který je jí vlastní. To lze ovšem v rámci zvolené koncepce pochopit. Těžko říct, zda je tedy na vině přísná naaranžovanost či sami herci, že výsledný tvar působí zcela neživotně. Osobně jsem měla pocit, že sleduji množství sošných, deklamujících panáků, kteří se mnou – ani s ničím jiným – v podstatě nesouvisí.

pátek 7. prosince 2012

Švejda: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Několik postřehů ke kauze "nezdar inscenace"

Kritický jednohlas je v principu podezřelý. Recenzenta, který hodnocené dílo dosud neviděl, při sledování jaksi ve zvýšené míře nutí zaujmout k němu vlastní/odlišné stanovisko, hledat pro ně "polehčující okolnosti" - zvláště když se jedná o práci režisérky, které si váží a u které až dosud nebylo zvykem, aby sklízela tak negativní reakce.
Předně: nejde o momentální nezdar.

Mikulka: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Shakespeare dostává v Národním divadle pořádné kapky. Po Nebeského Learovi se do zásadní úpravy klasiky pustil i David Radok - z Troila a Kressidy nechal v podstatě jenom expozici (i když to jsou v tomto případě dobré dvě třetiny hry), titulní „love story“ obrátil naruby a hlavně válčení o Tróju důkladně zacyklil. Výsledkem je vcelku tradiční protiválečné poselství: války jsou zároveň banální i strašlivé, jejich příčiny mohou být stupidní nebo malicherné a ti dole to nejspíš odskáčou hůř než ti nahoře. A samozřejmě, politici jsou darebáci.

Machalická: To byla moje písnička! & Troilus a Kressida

Zdravím všechny diskutéry a zkusím přijít se svou troškou do mlýna.
Stran skvělé dramaturgie Vinohradského divadla jsem již vychladla, ale pan Kracik s panem Vedralem mohli klidně ty své "slavné báby" v inscenaci To byla moje písnička! ukazovat jen tak na jevišti, dámy by si nemusely tejrat paměť a vyšlo by to levněji.
Včerejší premiéra Troila a Kressidy v Národním divadle byla zvláštní úkaz - inscenace je postavená, vymyšlená, nejsou tam žádné nesmysly, i výpověď je zřetelná a nějak funguje, ale přes rampu to absolutně nepřeleze, jako kdyby člověk nahlížel z dálky do nějaké expozice, která cosi sděluje, ale na něj to nepůsobí.