Je čas na Šejnyšou!
Všichni jsme nějací, každý máme nějaké problémy a zvláštnůstky, které mohou vypadat pro nás i pro ostatní nesnesitelně, důležité ale je, abychom se s nimi naučili žít, tolerovali je u sebe i u těch ostatních, snad je dokonce i měli rádi. Zhruba tohle je klíčové sdělení hry Jsme v pohodě. Říká se to ovšem způsobem, který s pramálo objevnou banalitou tohoto sdělení počítá - a využívá ji jednak k všelikým ironickým hrátkám a jednak k tomu, aby se ukázalo, že je to sdělení vzdor všemu dosti podstatné. (Následují nepěkné spoilery.)
Paul Rudnick nakládá ostošest. Na úvod vyprávění matky, která má dceru lesbu, jednoho syna lesbického transsexuála a druhého sadomasochistického homosexuála. Potom obskurní televizní queer show stárnoucího exhibujícího gaye a jeho mladého asistenta. A nakonec vyprávění venkovské maminy, žijící pro absurdní ruční práce (od aplikací na trička až po večerní róbu pro kočky), jejíž homosexuální syn zemřel v New Yorku na AIDS, a která s prostou, leč vstřícnou myslí dokáže na všem najít to dobré. Inscenace Braňo Holička všechny přepjatosti ještě dál vyostřuje a zgroteskňuje (jako pars pro toto snad stačí připomenout mikrofon ve tvaru mohutného penisu), zároveň však viditelně nechce být zlá. Takže převládá (sebe)ironie, odstup a zlehčující vtipy. Což konec konců není úplně marné: všechno to divoké trojčení se sice občas poněkud vleče, dost často však dokáže být i nefalšovaně zábavné.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhBG15cMxZRuGLifdW4DoBP5Xews-qe1j0ku36NMw14NQNje1DJxGNFnajHAFOZIaOZTWSUoAVyahd5HExK7EcxBQlsbF_RHMH-LjhZSpWLMy-8mxqX-EtdQYYKnv15bwyrgaFpcTHUsuQ/s400/jsme-v-pohode-martin-spelda-nahled-6.jpg)
Právě díky ironii autora i inscenace je snesitelný závěr, kdy se všechny výše jmenované postavy sejdou v porodnici, tak nějak si ve výše zmíněném smyslu porozumí, načež si v úplném finále ještě jednou v dojemné jednotě zadovádějí v úvodním dílu nové (neméně příšerné) queer show onoho bývalého asistenta. A aby toho nebylo dost, tuto show překvapivě uvede pohledná nápovědka Lucie Brychtová, která při této příležitosti divákům oznámí, že vystudovala muzikálové herectví jako Petr Brychta a poté změnila pohlaví. To už je ovšem doopravdy, docela důrazná připomínka toho, že podivnosti, o kterých se hraje, nejsou jen nějaké odtažité módní výmysly (i když tedy, jak moc jsou dnes tahle témata módní záležitostí, to by bylo taky na debatu).
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhILQUq3cUL0aqq9JZBaJtG6xM9LOAOx6_08FNYGoiEf4b9xkksgW3LhwO3yE4Dq530ruDSZ7nfyb3KktfgaPH4km9JIsgeZy2QDtpWRXv9fGNZBQIZoeTOzmHrS_LpsZi3kXmcdIInI4E/s400/jsme-v-pohode-martin-spelda-nahled-3.jpg)
Svým způsobem je to celé velmi postmoderní koncept: lze se docela dobře bavit, ironicky, posměšně i tzv. nekorektně, stejně tak se lze dojmout, nejen nad těžkými osudy, o kterých se hraje, ale i nad tím, že všechny sexuální podivnosti, a dokonce i přímočarou prostotu té zručné dámy dokážeme sledovat s takovou tolerancí a sympatiemi. No a přitom všem tu pořád jsou bezpečná zadní vrátka zlehčující několikastupňové ironie, pomocí které se dá cokoli kdykoli bez velkých potíží zazávorkovat. Vlastně to byl zážitek docela rozporuplný, i když nikoli nepříjemný.
O inscenaci jsem hovořil 31. 10 na ČRO Vltava v pořadu Mozaika (k poslechnutí zde mezi 45:43 a 55:49).
Více informací zde
Foto: Martin Špelda
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme