Švejda: Strakonický dudák (Národní divadlo)

Ano, tříšť. „Tolik poloh, žánrů, stylů a proč vlastně.“ Inu proto, že už je takový Tylův text. Že jde o dramatickou báchorku, kde se na nějakou pravděpodobnost a logiku příliš nehledí. J. A. Pitinský postupuje v intencích hry, vytváří sled různorodých atrakcí a na divákovi je, aby přistoupil na skutečnost, že těžištěm této podívané jsou jednotlivosti, nikoli celek. A jak už to u takto koncipovaných podívaných bývá, některé jednotlivosti jsou silnější (pro mě např. e.f. burianovské pojetí úvodní, hospodské scény; výtvarné řešení divých žen; herecký výkon Antonie Talackové v roli eroticky „odbržděné“ Zuliky), některé slabší (obecně bych zcela oželel filmové projekce).
Otázkou skutečně zůstává, komu je inscenace určena. Předpokládám, že má jít o rodinné představení. V tom případě si ale zdaleka nejsem jistý, kolik jsou z těch různých žánrových a výtvarných aluzí malí diváci schopni pochopit (a tedy mít z oněch jednotlivostí nějaký zážitek). 

Totiková: Robert Wilson - Videoportréty (Slovenská národná galéria)

W-ideo Wilson

Do Bratislavy konečne dorazil Robert Wilson. Nebude reinterpretovať slovenskú dramatickú klasiku ani uzemňovať temperamnet slovenských hercov v excentrických slowmotion. Slovenská národná galéria prináša hi-tech výstavu jeho Voom portraits. Projekt, pôvodne objednávkový artikel americkej televízie, vypovedá o naše spoločnosti nečakane aktuálne.

Mikulka: V republice štěstí (Divadlo Letí)

V republice štěstí je hra docela zrádná. Dost dlouho to vypadá na cynickou legrácku o „obyčejné“ rodině, ve které to kapánek skřípe (tak trochu na způsob Rodinné slavnosti). Pak ale přijde několik dlouhých monologů, nebo spíš nedialogických pasáží, ve kterých témata velmi volně povlávají, tu a tam se vynoří cosi, co souvisí s něčím, o čem byla řeč v rodinném úvodu, a do toho se pletou oblíbená témata moderních levicových moralistů a kritiků stádně konzumního světa. Nakonec se všechno překlopí do depresivně vyznívajícího dialogu, v němž se Strýček Bob nedokáže vykroutit z toho, aby jej jeho žena nemilosrdně zatáhla do definitivního štěstí. Velmi nepohodlná hra; pro přihlížející i pro inscenátory (alespoň předpokládám). Ale má něco do sebe, a nejen onu velmi zábavnou první třetinu.

Šotkovská: Maryša (HaDivadlo)

Sezóna s názvem „Hrdinové a monstra“, kdy se HaDivadlo, běžně se orientující na autorskou nebo současnou dramatickou tvorbu, rozhodlo dát příležitost mladým režisérům a starým ověřeným textům, zatím vypadá jako trefa do černého.

Mikulka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Dost dlouho jsem si myslel, že se tentokrát pouze souhlasně připojím k oslavným reakcím, které zde na Termina napsali Michal Zahálka (zde) a Jakub Škorpil (zde). Nadšení mi ale vydrželo jen asi do dvou třetin představení. Pak jsem si bohužel připomenul svůj dávný dojem z četby hry - celá je trochu protivně vystavěná na efekt a finále je rozvleklé a upovídané. Němcova režie navíc v závěru začne silně tlačit na pilu, čímž tyhle slabiny ještě podtrhne. Nepřímá úměra „méně znamená více“ totiž platí v případě této inscenace naprosto ukázkově: čím hektičtěji a expresivněji chrlí v závěru Ladislav Hampl své repliky, čím přepjatější a naléhavější chce představení být (včetně protivného protisvětla), tím méně intenzivně mně to všechno oslovovalo.

To však stále mluvíme o té poslední třetině. V těch prvních dvou bylo v Celetné k vidění opravdu pozoruhodné divadlo, jaké v Česku zas tak často k vidění nebývá, a kvůli kterému bezpochyby stojí za to se na Termina vypravit, jak doporučují oba zmínění kolegové.

Totiková: Láskanie s rozhlasovými hrami

Nemám televízor. Mala som, ale zhorel. Asi vedel prečo. Televíziu pozerám iba v posilňovni a keďže sa nachádza v hoteli, oceňujem možnosť výberu zahraničných kanálov. TVP Polonia to istí. Radšej by som TVP Kultura ale tá nie je v ponuke a tak kvôli precvičovaniu /nielen tela na bežiacom páse/ susedného jazyka pozerám zásadne správy z Poľska. Čo je vo svete sa dozviem, nad tragickosťou havárií si môžem požialiť, aj keď sa stali tam a nie u nás. Zvieratko zo Zoo na koniec vysielanie niekedy tiež ukážu.
Kým som mala televízor, mala som aj dokonalý prehľad. V jednej zvláštnej veci. Kto v akom dennom seriálí hrá a bola som výborným poradcom televíznych produkčných. „Ahoj potrebovali by sme, že muž, štyridsiatnik, akože trochu drsňák s milým úsmevom a nech je z regionálneho divadla. “ V hlave som zoskenovala galériu fotografií webstránok slovenských divadiel a a vygenerovala dve- tri mená do niekoľkých minút. Odkedy nemám televízor volajú menej. Stratila som bezprostredný kontakt „s dennou realitou“, a tak sa môžem viac sústrediť na rady, kto by mal hrať v dnešnej dobe Valmonta, Soľoného, Katarínku z Heilbronu.
Predvčerom vo fitku TVP Polonia vypadla!

Škorpil: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Nedávno jsem si na jednom představení říkal, zda to nešlo udělat mnohem jednodušeji, bez zbytečného „vymýšlení“ – jen herci, jeviště a text. A přesvědčoval se, že asi ne, že takové herce a jeviště nemáme. A že takové texty nejspíš ani neexistují.

Pletl jsem se. Terminus v Celetné je právě takový.

Švejda: Čtvrtá hvězda (Česká televize)

Česká televize uvedla v pondělí první díl očekávaného seriálu (či sitcomu) Čtvrtá hvězda, na kterém hlavní měrou vedle Petra Kolečka a Jana Prušinovského participoval ansámbl Dejvického divadla.
Pro divadelní příznivce by se dal seriál, soudě podle úvodního dílu, nejsnáze popsat jako: český Ucpanej systém. Děj se odehrává primárně v prostředí hotelu/hotýlku „na okraji Prahy“ (v žižkovských exteriérech), který obývají či navštěvují lehce bizarní, „ulítlé“ postavičky. Nenápadným hlavním tématem prvé části bylo (nenásilně společensko – kritické): vítejte v Čechách, v zemi ušmudlaných pravidel a smradlavého teploučka.

Mikulka: Tři citáty aneb Nestačím zírat

1x Mikulka, 2x Just

 

Švejda: Bluff (Spolek Kašpar v Divadle v Celetné)

„Pantomimě se slovy, zpěvy a tanci“ Karla Krále nelze po řemeslné stránce téměř co vytknout. Příběh běží bez vážnějších zaškobrtnutí, herci – především tedy protagonista Matouš Ruml – předvádějí gagy, základní stavební kámen produkce, jak mají, s přesným časováním; oželel bych snad jen některé slovní vstupy – pouze ilustrují to, co je předvedeno neverbálně – a protagonistovo klaunské připodobňování se Borisi Hybnerovi (či obecně vžité představě klauna).
I tak má ale inscenace k ideálu, vytyčenému v nadsázce samotným režisérem („Držte nám palce. Když je budete držet dost silně, tak se dočkáte představení děsně veselého, při němž vám smíchem budou vstávat chlupy na těle“), soudě podle druhé premiéry, ještě docela daleko. Schází ji jednotný tah, kolísá – silná, zábavná čísla jsou střídána hluchými místy -, téměř negraduje, zážitek z ní je jaksi přerušovaný.