Mikulka: Horáková, Gottwald (Západočeské divadlo Cheb)

Vy jste to s tím komunismem mysleli doopravdy?!

Přijet na představení Horáková, Gottwald metrem oblepeným eurovolebními plakáty s usměvavými komunisty je podivný zážitek. Při hledání odpovědi na otázku, proč a pro koho tuhle deset let starou hru vlastně hrát, ale zvlášť moc nepomůže. Možná spíš naopak, dnešní komunisté, jakkoli odpudiví, jsou zkrátka cosi trochu jiného (a jinak nebezpečného) než ti, o kterých píše Karel Steigerwald. Poslankyně Semelová je v dnešní situaci - naštěstí - pouhý exot, jakého je asi nejlépe nechat jednoduše vyžvanit - ať už si je její žvanění na téma Gottwald (které chebská inscenace aktualizovaně cituje) jak chce prolhané a jak chce ohyzdné. Tak už to holt u extremistů bývá, bez toho by to konec konců nebyli žádní extremisté. 

Mikulka: Soudný den (Tygr v tísni)

Sajt nespecifik nádraží

Nelze se vyhnout trochu nepříjemnému srovnávání: když přišlo loni na podzim divadelní sdružení Tygr v tísni s Golemem, byl to učebnicový případ dobře vymyšleného i provedeného site specific divadla. Prostředí tu mělo zcela zásadní roli, opuštěná štvanická vila nebyla okrasou, ale divadlo jí ku prospěchu věci doslova prorostlo. Když se nyní skupina kolem Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové pokusila navázat uvedením Horváthova Soudného dne na žižkovském nákladovém nádraží, je to bohužel právě naopak.

Varyš: Mlčení (Handa Gote & Divadlo na cucky)

Hoši z Handa Gote si vyrazili na Hanou a secvičili s olomouckým studentským ansámblem Divadla na cucky takovou taškařici. Něco jako když přijel Robert Wilson do Národního divadla (nutno dodat, že Handa Gote v ND by mělo větší smysl. Možná ani Wilson na cucky by nebyl k zahození...) Bane. Na cuckách je symaptická umanutá touha zkoušet nové a jiné věci a ne jen hrát pořád dokola činohru. Taky kdo by se na to furt  díval, že jo. Mlčení zahajovalo letošní Divadelní Floru a šlo o nadmíru zajímavou podívanou.

Mikulka: Posvícení v Hudlicích (Buchty a loutky)

Jsem rozrušena, kreténe

Cyklus překopávek klasických obrozeneckých loutkových her pokračoval (poněkud v utajení) druhým dílem. Po Jenovéfě se dostalo na Posvícení v Hudlicích a byla z toho silně ironická oslava češství, žravosti a buranství, ale také schopnosti kombinovat obrozeneckou naivitu s absurdními nebo záměrně hrubozrnnými vtipy. A vlastně by se dalo mluvit i o svérázné poctě tradiční loutkové technice. Což je u Buchet nevídané: hrálo se s loutkami, které vcelku odpovídaly představovaným postavám, a které mezi malovanými kulisami prováděly víceméně to, co se od marionet očekává.

Mikulka: Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu (Meetfactory)

Při sledování představení Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu jsem se ocitl v trochu nezvyklé situaci: Murakamiho novelu V polévce miso, podle které inscenace vnikla, jsem dočetl jen do poloviny. A vyšel z toho docela rozlomený zážitek i v divadle.

Škorpil: 1914 (Národní divadlo Praha)

„Ve Švejkovi, románu z války, se hlavně někdo někam přesouvá a u toho mluví. Hašek si jako klíčový prostředek vzal právě nekončící transport a nudu ředěnou slovem.“ To jsou slova Marty Ljubkové z programu inscenace 1914. Slova v mnohém prorocká, protože kromě jednoho z dramaturgických principů v sobě skrývají i velmi trefný popis výsledného inscenačního tvaru.

Mikulka: Job Interviews (Jihočeské divadlo)

Všelikému moralizování se sice dnes daří výtečně (jako ostatně asi vždycky), moralita jako žánr však na růžích ustláno rozhodně nemá. Rozhodnutí Petra Zelenky napsat moralitu se vším všudy je tak svým způsobem docela odvážné. Jiná věc, zda taková odvaha musí vést k divadlu, které bude ke koukání a sdělí cosi zásadního.

Mikulka: Šest miliard sluncí (NoD Roxy)

Pokud bych měl své pocity na konci Šesti miliard sluncí shrnout do jedné věty, zněla by: „Je to inscenace, která si neví rady sama se sebou.“ Ke svému tématu - Alzheimerově chorobě a obecněji stárnutí a odumírání - se snaží přiblížit z několika stran a v několika různých náladách, jenže ani v jedné to tak úplně nevychází a navíc si ty stylově nesourodé pasáže navzájem spíš překážejí, než aby si pomáhaly. A ještě ke všemu se do toho nadbytečně (a s efektností dohnanou na hranu banality) motá paralelní motiv vzniku vesmíru a černých děr a tak dál. Odtud i onen tajuplný titul.

Šotkovská: Za vodou (Dokud nás smrt...) (NDM Ostrava)

Na inscenaci Za vodou činohry Národního divadla moravskoslezského je nejvíc iritující, jak smrtelně vážně se bere.

Jan Vedral: Sbírka na ústecký Činoherák

Zdravím,

dávám Vám touto cestou k úvaze, zda by pan Domácí laskavě neuvážil možnost na webu namísto obvyklých textů výjimečně publikovat užitečnou informaci o sbírce na spolek Činoherák v Ústí nad Labem. Informace lze najít na na www.cinoherak-usti.cz . Zde je odkaz na transparentní účet sbírky. Zde lze českému divadlu napomoci nejen slovy.

Předem děkuje
bývalý dramaturg Činoheráku Jan Vedral