Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 3. 8.)

O Šakalích letech rakovnického Tylu psát vlastně nechci, protože se coby původce myšlenky tento titul v Rakovníku nasadit cítím za výsledek lehce spoluzodpovědný - a protože mě mrzí, jak při lehkém poklesu nasazení souboru už inscenaci nedrží ona nekompromisní mladistvá energie a odhalí své (najmě dramaturgické) limity. Už podruhé po Všechno není košer z Klapý se zdálo, jako by velký prostor Jiráskova divadla vybízel k patřičnému šlápnutí do komických scény - s výsledkem v obou případech dost neradostným.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 2. 8.)

Jednoznačným vrcholem prvního hronovského dne pro mě byly Charmsovy pašije Ruského kroužku při V.A.D. Kladno. Zdar kladenských je pro mě o to větší, že zabodovali v oblíbeném, leč nejednoduchém žánru divadla poezie, kde se zdivadelnění básníkova díla kombinuje s životopisnými fakty. Obvyklá otázka, co proboha má život umělce společného s jeho dílem, zde padnout nemusela - v absurdních Charmsových hříčkách sílí zlověstný spodní tón paralelně s tím, jak sovětský režim utahuje smyčku kolem básníkova krku (aniž by to celé přestalo být takřka po celou dobu podivně, vykloubeně veselé). Obraz Charmse jako mučedníka, evokovaný názvem i užitím Bachovy hudby, je pak účinně relativizován tím, že jej nahlížíme očima jeho manželky, postupně stále víc utrápené mužovými milostnými avantýrami i pitkami s rozličnými veselými kumpány.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pátek 1. 8.)

Tento příspěvek je (řečeno s Ivem Osolsobě) bytostně ostenzivní.

Vokáč: Konec hry – Radok, Kolář a ….

Chvíli se zdálo, že české divadlo upadne i toto léto do své klasické prázdninové letargie, ale skon Cen Alfréda Radoka a odchod šéfredaktora Divadelních novin Jana Koláře nás pomohl trochu názorově osvěžit a myšlenkově povzbudit. Polemiky, komentáře a články, které se kolem „pádu“ dvou divadelních jistot vynořily (a nebylo jich mnoho, protože nyní je v módě k ničemu se v médiích veřejně nevyjadřovat) měly jednu pozoruhodnou shodnou charakteristiku. Nesly se na poměrně emotivní, velmi osobní rovině a fakta, jak typické, zůstávala na hony daleko. Až si člověk říká, zda se někdy toho malého českého kádrování typu ten může, ten nemůže, ten umí, ten neumí, jeho texty mají úroveň, jeho ne, zbavíme.

Švejda: D. D. Pařízek dohaduje své angažmá uměleckého šéfa v ND (v interpretaci V. Varyše)

JB: Takže Zavřel?
DDP: Jo, Zavřel.
JB: Boleslav Ukrutný?
DDP: Jo, Boleslav Ukrutný.
JB: A s krychlí?
DDP: Jo, s krychlí.
JB: Která bude jako trochu trčet do diváků, Dušane.
DDP: Jo, která jako bude trochu trčet do diváků, Honzo.

Varyš: Když Dočekal neodchází aneb proč je jedno, kdo bude šéfem činohry

Šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal opouští k červnu 2015 po třinácti sezonách svou funkci. To všichni víme a bavíme se debatami o tom, kdo ho nahradí. Kdo by měl, kdo může, koho bychom si přáli a kdo to nakonec bude. Zapomíná se na jednu drobnost: v červnu 2015 Michal Dočekal neopustí Národní divadlo, naopak v něm zůstane coby "ředitel činohry", případně "ředitel Stavovského divadla a Nové scény".
Zavádí se tedy model dvouhlavého vedení, který již funguje v Opeře ND & SOP, součinnost uměleckého a správního šéfa. To je celkem rozumný přístup, písek do soukolí začne ovšem házet skutečnost, že správním šéfem se stane ten bývalý umělecký. Těžko věřit tomu, že se najednou vzdá ambicí, uměleckého vidění světa, režijních tužeb a začne jen poskytovat servis novému intendantovi.

Mikulka: Radoci letos nebudou, díl 2.

Jsou věci, kterým rozumím lépe, věci, kterým rozumím hůře a věci, kterým nerozumím vůbec. Oznámení Správní rady Cen Alfréda Radoka, že se „po dvaadvacetileti letech rozhodla nepokračovat v udílení Cen Alfréda Radoka“ (viz zde) kolísá mezi všemi třemi zmíněnými kategoriemi.

Varyš: Autoatlas Ukrajiny (Meetfactory)

Autoatlas Ukrajiny, divadelní přehlídka současné ukrajinské prózy v produkci Meetfactory, je vlastně spíš Autoatlasem Smíchova, site-specific procházkou po industriálních zadních traktech města s divadelními vsuvkami. Jde ovšem o příjemný zážitek, i když Oksany Zabužko se zde vlastně nedočkáte (pokud nemáme na mysli její fyzickou přitomnost na premiéře).

S letními divadly je potíž, jde zhusta o komerční produkce, v nichž víc než o ne že umění (probůh), ale ani o šoubyzovou zábavu vlastně nejde: hlavní je vlahý večer, příjemná atmosféra, dobré víno a třeba i sex. Přitom zrovna léto je pro diváky ideální doba, kdy jít do divadla: děti jsou na táboře nebo u babičky, u mladších ročníků zas už není škola, atmoška je uvolněnější, večery delší, lidi zkrátka chtějí někam zajít.Ne nadarmo je v USA hlavní filmová sezóna, kdy se nasazují všechny blockbustery, v létě. Ani já upřímně nechápu, proč divadelní sezóna netrvá spíš od února do října než takhle blbě.

Švejda: Těch inscenací je strašně moc... (k anketám divadelních kritiků)

Jana Machalická, bilancující v úterních Lidových novinách uplynulou divadelní sezónu, napsala: „Sledovat souvisle regionální divadla je dnes věc takřka nemožná. Důvody se mohou zdát přízemní, ale finanční náročnost této činnosti je značná a mecenáši nejsou.“
Nejde ale jen o regiony, dnes už jde i o samotnou Prahu – rok od roku v ní vzniká stále víc inscenací (stále přibývají nové prostory, kde se hraje divadlo), že ani zde (v centru českého divadla) není v silách kritika udělat si ucelený přehled o tom, co se děje.

Mikulka z Hradce: Športniki a spol.

Odkud a kam je dobré utíkat

Jedním ze sympatických rysů hradeckého festivalu je možnost vyhnout se podezřele vypadajícím představením hlavního programu úprkem do Draku nebo na Open Air (jen pro pořádek: to, co se děje v Draku také patří do hlavního programu). Tradičními adepty na vynechávky jsou zahraniční hosté - a tak jsem v pátek s lehkým srdcem prchnul z úmorné francouzské pseudofilozofické konverzace o Diderotovi na DNO a v pátek z vídeňského Volkstheateru na Športniki. Odměnou mi byly dva neobyčejně příjemné divadelně hudební večery a třešničkou na dortu letmé setkání s kolegyní Machalickou u kašny na hlavním náměstí. Já v dobrém rozmaru kráčel v pauze mezi dvěma loutkovými legráckami na gyros do oblíbeného okénka, ona přebíhala z Klicperáku do La Putyky a potřebovala alespoň trochu upustit naštvanou páru, nashromážděnou v průběhu chebského muzikálu, následovaného vídeňským bulvárem. Jak to s párou dopadlo po Dolls, si netroufám ani pomyslet, na základě vlastního zážitku nicméně odhaduji, že se to asi moc nezlepšilo.

Športnici splnili očekávání. Starší tituly Back to Bullerbyn a Gagarin jsou už dostatečně proprané, takže není nutné se k nim znovu vracet. Nová inscenace Simply Clever je pozoruhodná nejen sama o sobě, ale i tím, jakým způsobem připomíná,