Mikulka: Vladimir Macbetin (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Spitfire Company je divadlo, které to se stylem umí, jenže málo platné, když není co říct, styl to nezachrání. Boháčova macbetovsko-putinovská variace totiž prostřednictvím spousty elegatních obrazů, ironicky citovaných sloganů a s mohutným využitím estetiky reklam do hodinové stopáže vlastně jen tak rozmázne to, co řekne samotný název inscenace.

Švejda: Spolupracovníci (Divadlo pod Palmovkou)

Divadlo pod Palmovkou zahájilo slavnostní premiérou obnovený provoz. Vstupní premiéra = předvedení, kudy se bude divadlo ubírat? Šéf Michal Lang si k nastudování vybral hru Johna Hodgea (též scénáristy Trainspottingu a jiných filmů Dannyho Boylea) Spolupracovníci, dramatickou fikci (s využitím reálných faktů) o zápolení Michaila Bulgakova s Josifem Stalinem a jeho režimem. Vlastně faustovská, dějově od jisté chvíle dost předvídatelná moralita o tom, jaké má pakt s ďáblem nevyhnutelně tragické následky. Text, řekl bych, určený spíše pro západní publikum a nikoli to domácí, které má s totalitním režimem přeci jen o něco palčivější zkušenosti.
Lang autorovu "bezbolestnou" grotesknost ještě obrousil, uhladil. Jeho inscenace je usedlá, bez jakéhokoliv spáru k naší minulosti či, nedej bože, současnosti.  Na chudé scéně se základním mobiliářem (který svou realistickou "těžkotonážností" groteskní ráz textu též potlačuje) plyne bezbolestně, jakoby bez režijní ruky, která by hru inscenačně nějak tvarovala.
Taková zaprášená měšťanská podívaná. Soudě podle ní, člověk by si myslel, že Palmovka na té divadelní periferii Prahy chce zůstat.

Recenze vyšla 13. 10 v Lidových novinách

Škorpil: Nitra - úterý (Samedi Détente - Vjatlag)

The World Is Bad VI.

Škorpil: Nitra - pondělí (Lost Antarctica - Archiv - Old Monk)

The World Is Bad V.

Škorpil: Nitra - neděle (Veľký zošit - We Are Still Watching)

The World Is Bad IV.
Neděle přinesla dva celkem protichůdné zážitky.

Škorpil: Nitra - sobota (Hate Radio - R+J)

The World Is Bad III.Heslo letošní Divadelné Nitry – emaptia/empathy – je vlastně velmi rafinovaně zvolené. Když se vám totiž nějaké představení nelíbí, vždy si můžete položit otázku, jestli náhodou nejste nějak málo empatičtí.
Takže když se kupříkladu pronudíte vyhlášeným Hate Radio Milo Raua, okamžitě padáte do podezření, že jako hnusný cynik a nelida nedokážete dostatečně soucítit s utrpením obětí masakru tutsijů ve Rwandě. Hate Radio je doku-drama jak vyšité.

Škorpil: Nitra - pátek (Spiatočka)

The World Is Bad II.
V Nitře celý pátek pršelo, tradiční a vyhlášená Izba Starej Materi prochází beznadějně vyhlížející rekonstrukcí a vůbec všude bylo temno, nehostinno a beznadějno.
Trochu světla přinesl kouzelný a rozehraný liberecký Beránek, který spadl z nebe (o němž se však už asi netřeba rozepisovat; stejně jako o inscenaci Domov, Eros, Viera, kterou jsem navštívil už na bratislavské Nové Drámě a odkáži jen ke svému článku v aktuálním SADu). Ale pak se zase pořádně zatáhlo a svět nabral patřičně temné odstíny.
Zsolt Vidra to měl v životě blbý.

Škorpil: Nitra - čtvrtek (Apokalypsa)

Když Pasolini dával svůj poslední rozhovor před smrtí, míchal v něm nejasné vize konce společnosti s pateticky-sebelítostivými moudry o významu umělce (a samozřejmě došlo i na prohnilou buržoazii a fašisty). Právě doslovnou rekonstrukcí tohoto rozhovoru Apokalypsa varšavského Teatru Nowego začíná a jeho zmatený a přerývavý ráz jako by se do ní přelil. Snad chtěli Tomasz Spiewak s režisérem Michalem Borzuchem inscenací říct, že se společností (rozuměj Západní) není něco v pořádku a že pokud už apokalypsa nenastala, jsme od ní jen krůček. A to především proto, že se umíme jen dívat, ale opravdu se vcítit a konat už jsme zapomněli. Chápu, že ne každému připadá takové konstatování banální, ale těžko se mi chce věřit, že za moderní a aktuální může někdo považovat videokameru či nahotu na scéně (zde dokonce v jedné scéně oboje). Inscenace se vleče, protože herci místo aby některá místa demonstrovali (hraje si tak trochu divadlo faktu o Pasolinim a Ornelle Falacciové), neváhají je prožít. Ve výsledku tak opravdu máte pocit, že se pořád o všem jen mluví a všichni jsou jaksi malátní, neakční a nanicovatí. O rafinovaný inscenační záměr ale podle všeho nejde.

Švejda: Misantrop (Švandovo divadlo)

Tahle inscenace Lukáše Brutovského, premiérovaná v závěru loňské sezony, by neměla zapadnout - byť popremiérové kritické ohlasy byly spíše vlažné (očekávání po režisérově úspěšné Maryše byla zřejmě velká). Brutovský předvádí Molièrův text nikoli jako společenské, ale jako vztahové drama; jde tedy proti tradici posledních velmi povedených nastudování hry (v Činoherním klubu v roce 2002 a v Buranteatru v roce 2010). Téma přetvářky a konformity jej zajímá především v tom ohledu, jak se promítá do mezilidských vzahů, jak tyto vztahy porušuje. Režisér velmi dobře pracuje s detaily, jež postihují charaktery postav; vynikající je zejména závěrečná (vlastně vrcholně napínavá) scéna, kdy figury, "zaklíněné" ve vztahovém mnohoúhelníku (s klíčovou Celimenou), "vynášejí své karty" a "hra" musí být nějak uzavřena. Má bezmála čechovovský ráz.
Režie je střídmá, bez násilností (jedině komické přepálení Alcestova rozčilení na Celimeniným dopisem Orontovi bych rozhodně oželel), používá drobné oživující vtípky, plně se soustředí na práci s herci (dominují Filint Davida Punčocháře, pojatý jako - bez ironie - dobrý Alcestův rádce a směšný popový kýčař Oront v podání Marka Pospíchala).
Divadlo Misantropem evidentně navazuje na Špinarova Hamleta; Brutovského inscenace se sice k současnosti nevztahuje tak přímočaře, víc se soustředí na text, ale použitými prostředky je s ní dost příbuzná. Moderní činohra, řekl bych.
Dobře, Švandovo divadlo.   

Mikulka: Plzeň - neděle (O hezkých věcech, Vlnolam, Láskavé bohyně)

Není laskavost jako laskavost

Masopust - O hezkých věcech, které zažíváme. Je hezké, když titul nelže. V tomto případě platí, že představení je úplně stejně slizké jako jeho název. Taky je to dost velká legrace, a to legrace, jak se dnes s oblibou říkává, „nekorektní“ (i když na tohle označení už mám stejnou alergii jako na samotnou korektnost, musím se přiznat). Nebo lépe řečeno, Jan Frič a spol. servírují legraci, ze které se divákům v ideálním případě udělá dříve nebo později špatně. Je to taková divadelní cukrárna, která ve velkém nabízí hezky vyhlížející zákusky, přeslazené a taky trochu žluklé. Veselé parodické scénky, zářivé tváře, úsměvy a úžasné citáty od Shakespeara a Čechova přes Malého prince až po Demlovy Moje přátele. Nechybí Marta Kubišová ani dalajlama, svlečení herci, roztomilý, byť trochu únavný vozíčkář Honza za dveřmi, kompost, Jenůfa, co je komu libo.