Mikulka: Effi Briest (Schauspielhaus Hamburg - PDFNJ)

Čirá radost

Na závěr festivalu přišlo nadobyčej milé překvapení. Tedy alespoň pro mě, o té inscenaci jsem předem skoro nic nevěděl. Jistě, nic myšlenkově hlubokého, žádná zásadní zpráva o stavu světa – ale pokud si chcete v divadle užít absurdní humor, záplavu hudebních i hereckých nápadů, schopnost převracet klišé třikrát naruby, a to vše provedené jaksi mimochodem, s vážnou tváří a naprostou samozřejmostí, je Effi Briest jednoznačný zásah.

Kykalová: OST-RA-VAR 2016 (úvodem)

Jubilejní dvacátý OST-RA-VAR vypukne již tuto středu. V pěti dnech svou tvorbu představí tři tradičně pořadatelská divadla, Národní divadlo moravskoslezské, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, a vedle nich i menší scény: Stará aréna, Kulturní centrum Cooltour, Absintový klub Les a po tříleté pauze také Divadlo loutek. O ostravarovém dění si budete moci číst na blogu Nadivadla, kam budu pravidelně přispívat.

Mikulka: Interview (Dejvické divadlo)

Divadelnímu bulváru se vyhýbám, už si ani nepamatuji, kdy jsem něco takového viděl naposledy. No a včera na mě znenadání vyskočil v Dejvickém divadle. A to se vším všudy: efektní prostředí, vyspekulovaná hra na city, na odiv stavěné dějové zvraty, předstírání hloubky a snaha přesvědčit publikum, že šestákové repliky typu „Řekni mi, proč se v tobě skrývá taková beznaděj“ míří až na samou dřeň lidského bytí.

Škorpil: A pak přisla Mirna (Maxim Gorki Theater Berlin - PDFNJ)

Všechny úspěšné ingredience jsou na svém místě: kvarteto rozcuchaných holek s brýlemi a vytahanými svetry, rozpoutané aranže „tanců“ i hromadný přednes textu. A navrch ještě čtyři dcerky, které jakoby matkám z oka vypadly i nevypadly.

Mikulka: Spalovač mrtvol (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Bezručovský Spalovač mrtol je přesně ten typ divadla, který tak nějak naplní všechno, co jste od něj mohli předem očekávat. Norbert Lichý předvede vlastní variaci pojetí, jaké panu Kopfrkinglovi vtiskl filmový Rudolf Hrušínský, na své si přijdou milovníci umírněně morbidních vtipů (nic přes čáru) i ti, kteří očekávají, že bude naznačena aktuálnost celého příběhu (osobně bych si klidně odpustil polopaticky návodné výkřiky typu „Hitler je gentleman“ nebo „Nic než národ“). Jistého zklamaní se zato dočkají ti, kteří po cimrmanovsku čekají na hlášku „Věneček nebo rakvičku?“, a ony se ty rakvičky místo toho pouze rozdávají divákům v první řadě.

Mikulka: F. Zawrel (Schubert Theater Wien - PDFNJ)

Dokumentární lochneska

Určitě tu nepříjemnou situaci znáte. Někdo vám vypráví příběh, který je sám o sobě poutavý a silný, jenže onen nešťastník ho podává tak zdlouhavě, hloupě a s natolik banálně kýčovitým zdůrazňovaním všech významných míst, že je to nejen otravné, ale je vám z toho poněkud stydno. Tak přesně tohle je možné zažít na představení F. Zawrel, se kterým do Prahy přijel vídeňský Schubert Theater.

Mikulka: Richard III. (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Krvavý pes Richard (a ti ostatní taky)

Základní stylizace, se kterou inscenace pracuje, je zřejmá už z pohledu na scénu: holá, strohá konstrukce z lešenářských trubek, nahoře uzavřená náznaky lomených oblouků, takže evokuje perspektivné pohled do lodi gotického kostela. Tak trochu i kostru nějaké velryby. A do toho vstupují postavy v silně stylizovaných kostýmech, svým způsobem elegantních, ale zároveň poněkud šaškovských. Každý je originál, jenže barvy i vzory jsou podobné: všichni jsou z jednoho těsta, a to, že po mrtvolách vystoupá na trůn hrbatý vévoda z Yorku (zas tak moc hrbatý ostatně není), není tím, že by ti ostatní nebyli krutí a neměli na kontě spoustu krve a podrazů.

Mikulka: Hans Schleif + Pověření (Schauspielhaus Zurich, Schauspiel Hannover - PDFNJ)

Tak tady se někomu zachtělo divadelnosti?!

V neděli mě na německém festivalu čekal dvoják: odpolední curyšské dokudrama Hans Schleif jsem bral spíš jako povinnost, na večerní hannoverské zpracování Millerova Pověření jsem byl upřímně zvědavý. Dopadlo to přesně opačně. Dokudrama dokázalo zcela minimálními prostředky zaujmout a dvě hodiny utekly jak nic, stejně dlouhé, snaživě barvité Pověření zůstalo u nekonečné nudy.

Mikulka: Ročenka Tanečních aktualit

České pohybové divadlo v jednom svazku

Pohybové divadlo sleduji sice dost výběrově, nejsem tudíž úplně přesná cílovka, ale ani tak nelze přehlédnout, že Ročenka Tanečních aktualit je tiskovina, která nevznikla z čistě propagačních důvodů, což se ročenkám nebezpečně často stává. Sympatické je hlavně to, že výběr z textů, které se průběžně objevovaly na webu, pokryje prakticky veškeré domácí dění v oblasti široce pojatého pohybového divadla.

Škorpil: Hans Schleif (Schauspielhaus Zürich - PDFNJ)

Hans Schleif jasně ukazuje, jak důležité je pro dokumentární divadlo osobní svědectví a jak geniální je vynález institutu riminiprotokollských „expertů“. Představitelé Kamenů zmizelých vyprávěli cizí příběhy a četli cizí dokumenty. Matthias Neukirch vypráví příběh svého dědečka a své rodiny. A když čte nějaký dokument, osobně se ho týká, musí k němu zaujmout nějaký postoj, takže okamžitě vzniká dramatické napětí a svého druhu dialog. Kameny zmizelých vlastně stavěly pomník, možná i vzdávaly úctu. Neukirch naopak ve snaze dopátrat se pravdy a kořenů své obsese dědečkem, dělá, co může, aby Hanse Schleifa – hrubě řečeno – shodil. Je to vtipné, je to (sebe)ironické, je to angažované v tom nejširším a nejlepším slova smyslu. A je to vlastně i smutné a neméně tragické než osudy židovských divadelníků z Karlsruhe.