Dokumentární lochneska
Určitě tu nepříjemnou situaci znáte. Někdo vám vypráví příběh, který je sám o sobě poutavý a silný, jenže onen nešťastník ho podává tak zdlouhavě, hloupě a s natolik banálně kýčovitým zdůrazňovaním všech významných míst, že je to nejen otravné, ale je vám z toho poněkud stydno. Tak přesně tohle je možné zažít na představení F. Zawrel, se kterým do Prahy přijel vídeňský Schubert Theater.
Nepochybuji o tom, že kdyby o svých děsivých zkušenostech „geneticky a sociálně méněcenného člověka“ v Rakousku válečném i poválečném mluvil sám hrdina dotyčného příběhu Friedrich Zawrel, mělo by to zatracenou sílu. Koneckonců, u nás v Česku ji dobře známe z rozhlasových příběhů Paměti národa. Jeho divadelní představitel Nikolas Habjan to ovšem všechno tupě (omlouvám se, ale lepší slovo mě prostě nenapadá) odvypráví a odilustruje pomocí několika velkých loutek: loutka pohybuje ústy a herec za ní mluví. Pak si vezme další loutku a tak pořád dokola. Když mluví hodné postavy, je exemplárně hodný, když zlé, je neméně exemplárně zlý. Když dojde řeč na požár, objeví se vzadu projekce ohně. Po dvou hodinách přijdou obligátní titulky a trocha citového vydírání prostřednictvím fotky protagonisty s „panem Zawrelem“, který je své loutce opravdu docela podobný.
Dokumentární linie letošního ročníku PDFNJ připomíná lochnesku. Průšvih, povedená inscenace, průšvih. A tak pro jistotu přihodím obvyklou mantru: jakkoli silné téma a jakkoli silný příběh nejsou zárukou silného divadla. Ani toho dokumentárního. Netalentovanost a banalita si může osedlat libovolný typ (nejen) divadla a může vyprávět o libovolně závažných věcech - a stejně z toho nakonec vyjde zas jen banalita. Vlastně to pak štve tím víc.
festivalové stránky zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme