Alexa: Deník zloděje (Masopust)

Deník zloděje je divadlem jednoho herce a jednoho klavíristy: text napsal Miloslav König, jehož na jevišti doplňuje pouze autor hudby Martin Dohnal. Scénář, který vznikl kompilací próz Jeana Geneta a básní Bedřicha Bridela, má charakter osobní zpovědi, při níž se homosexuální muž ptá po smyslu života. Snaha pojmenovat vlastní poměr k milenci jej přitom vede až k obecnější úvaze o vztahu mezi člověkem a Bohem. Otevírá se zde také téma mučednictví: během konfesí se muž ponižuje a zdůrazňuje svou ošklivost, čímž se u milence i u stvořitele paradoxně dožaduje lásky.

Mikulka: Deadtown (Divadlo bratří Formanů)

„Bude to horší, než byla ta minulá inscenace“ praví v rámci vítání publika Petr Forman, a bohužel je nutné mu přitakat. Tedy alespoň pokud si s odstupem řady let Obludárium moc neidealizuji. Ale je to konec konců jen vtip, srovnávání v tomto případě nic moc užitečného nepřinese. Spíš stojí za to upozornit na jeden docela zásadní posun: Deadtown je, na rozdíl od starších, téměř rodinně neformálních inscenací Divadla bratří Formanů, pozoruhodně dotažená, spolehlivě provedená a neméně spolehlivě chytlavá show.

Švejda: Audience u královny (Národní divadlo)

O inscenaci Audience u královny jsme na blogu v době premiéry, která byla již před více jak dvěma lety, nepsali. Nebylo vlastně příliš proč. Tehdejší kritické ohlasy byly spíše rezervované a důvody - přílišná statičnost, sunutí od jednoho výstupu k druhému, zdejší vyvázanost historického a společenského kontextu jejího textu - trvají i dnes, kdy jsem ji zhlédl. Jeden její aspekt (který zřejmě nebyl v době premiéry patrný a který se zřejmě dnes podílí na jejím velkém diváckém úspěchu) by ale přesto neměl být přehlédnut.

Píza: SOMA (Martin Talaga, Galerie Mánes)

V krajině procitající hmoty

Ve výstavním prostoru Galerie Mánes uvedl choreograf Martin Talaga svůj absolventský projekt SOMA, performanci zkoumající evoluci těla od neztvarované hmoty po výstavní exponát. V soukromé výstavní hale, určené především výtvarným instalacím, se jedná o ojedinělý divadelní projekt, tematicky pracující s neutralitou a rozměrností daného prostředí. Samotný název odkazuje k víceru významům; řeckému sóma, tělu mrtvému i živému, k tělesnosti jako opozitu k duševnu, nebo také tělu jako celistvé hmotě.

Škorpil: Deadtown (Divadlo Bratří Formanů)

Nepíše se to snadno (a je mi to osobně upřímně líto), ale Deadtown není ani zdaleka tak dobré představení jako bylo Obludárium či Bouda. A nic na tom nemění fakt, že přesně totéž konstatuje před začátkem „Brother Forman’s Wild West Show” Petr Forman, když zve diváky do salónu na Smíchovské náplavce.

Etlíková: Krvavá svatba (Národní divadlo, SKUTR)

V duchu Lorcovy předlohy se Krvavá svatba tvůrčího dua SKUTR soustředí na až barokně vypjatý protiklad mezi pudem k životu a ke smrti. Dotýká se ho snad každý detail scénografie a kostýmů, které proti sobě staví sytě žlutou barvu symbolizující vitalitu žen a bezbarvý svět, v němž muži umírají ve jménu cti a ženy propadají jednotvárné samotě.

Mikulka: AnderSen (Divadlo Na zábradlí)

Jen tak na okraj...

Pokud se divadlo rozhodne systematicky vyhýbat interpretační činohře, nemá na repertoáru inscenace „pravidelných“ divadelních textů a navíc se dost důsledně brání příběhům v běžném slova smyslu (kolegu Šotkovského raději hned prosím, aby mě nechytal za slovo či za termín, i když by to jistě šlo docela snadno), nemůže obejít otázku, o čem že se vlastně má hrát, jak se vyhnout tomu, aby se z inscenací nestala jen efektní cvičení stylu a předvádění herecké šikovnosti ve stále povědoměji vyhlížejících etudách. Na zábradlí o tomto hledání nepochybně vědí své, a kdo tuhle scénu sleduje pravidelně, nejspíš dá mi za pravdu, že to bylo v posledních sezónách potýkání dosti urputné a zdaleka ne vždy úspěšné.

Pokorná: Vnitřní nepřítel (festival Sněz tu žábu)

Hra francouzské dramatičky Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel nabízí silné téma, které v kontextu se současnou situací nechá asi jen málokoho chladného. Šestnáctiletý Max zmizí. Zbydou po něm jen dvě věci: video na jeho facebookovém profilu, na němž popravuje muže v oranžovém a dva osamělí „parťáci“ Simon a George, které Max pravděpodobně šikanoval. Ti se ze strachu (a naočkování svým vychovatelem Eddym) rozhodnou zajmout Maxovu přítelkyni Selmu, aby zabránili šíření zla, kterým ji Max před svým zmizením určitě nakazil. V noci ji přepadnou v parku a zabalí do pytle na odpadky. Bohužel na světle zjistí, že na zemi bezvládně ležící dívka není Selma, ale to už je příliš pozdě na to nevinnou pustit.

Etlíková: Sezuan (Lachende Bestien)

Průzračně brechtovské dobrodružství

Divadelní skupina okolo Michala Háby má tak silnou schopnost držet se ústřední myšlenky, že si může dovolit (a také dovoluje) mimořádně mnoho meandrujících intelektuálních komentářů a odlehčení, aniž by inscenace ztrácely zřetelný tah. V Sezuanu se tyto dva principy doplňují snad nejlépe, jak jsem to kdy u těchto tvůrců viděla (i když ve starém titulu Othello Is Black se to také povedlo velmi dobře).

Švejda: Mlynářova opička (Národní divadlo)

V montáži z Klicperových textů Mlynářova opička je víc než Klicperův rukopis vidět rukopis sestavovatele Milana Šotka. I Klicperovy hry skrývají slovní hříčky, mají sklony k parodii, absurditě či kritice planého češství, zde je to však až příliš zřetelně přefiltrováno "calembourskou" poetikou. Okatě - a zbytečně - se tu pracuje s žánrovostí, hraje se tu jakási "hra s Klicperou" - proč vlastně? Páclova režie k tomu pak přidává notnou dávku situačního humoru "ber kde ber"; koncem letošní sezony má ve Stavovském divadle derniéru Drábkovo Jedenácté přikázání, odhaduji tedy, že tu dochází k cílené směně kusu za kusu.
Činohra končí sezonu - vezmeme-li též v potaz nedávnou premiéru Křehkosti, tvé jméno je žena - hodně nenáročně...

foto Patrik Borecký