Leška: Palackého truchlivý konec (Ensemble Opera Diversa)

Ensemble Opera Diversa je mi sympatický svojou vytrvalou snahou robiť operu inak, než je u nás zvykom – hravo, zábavne, divadelne, hoci v malom. Dnes (27. 1. 2013) uviedli v rámci festivalu Opera v Kolowrate svetovú premiéru bábkovej opery Miloša Štědroňa Palackého truchlivý konec podľa hry Huberta Krejčího. Krejčího „vlastenecké leporelo pro loutky“ sa šťastne zišlo so Štědroňovou šantivou, citáciami pretkanou hudbou. Čarom okamihu pôsobili slová o českých vodcoch ako grobianoch holdujúcich alkoholu, za ktorými pobavené publikum rado videlo prezidentskú voľbu. Vôbec sa ku gaudiu publika ťalo do živého a národovectvo flagelantsky šľahalo. Mrzelo ma len, že môj inak obľúbený režisér Tomáš Studený nevedel využiť potenciál, aký mu v tejto persifláži ponúkali bábky – s babrácky pôsobiacimi manekýnmi Sylvy Markovej sa na javisku len formálne mávalo, ale veľmi nehralo. Palacký, ktorý sa stal upírom a aj po smrti hryzie deti v okolí Vyšehradu, takže sa mu musí hlava od tela oddeliť a do srdca osikový hrot zabodnúť, to je predsa téma pre bábkové divadlo!

Mikulka: Rozrazil 5/2013

Čtyři hodiny frustrace

Z čistě logistického hlediska je to ohromující akce: Rozrazil trvá skoro čtyři hodiny, diváci rozdělení do několika skupinek putují celým Domem pánů z Fanalu a na různých místech jim zahraje snad čtyřicítka účinkujících. Co do sdělení a divadelní imaginace je to ovšem zážitek poněkud jednotvárný a s přibývajícími hodinami doslova ubíjející: na různých stanovištích se lze v prvoplánovém a divadelně nenápaditém balení dozvědět víceméně totéž, co od rozčilených přátel na Facebooku nebo na nejrůznějších internetových serverech. Korupce, špatná politika, morální úpadek, tupost. A taky bída, developeři, exekutoři, kapitalismus (kterýžto termín je již běžně používán jako hanlivé slovo). V každé druhé scéně se objeví ďábelská figura Václava Klause a ve dvou scénách ze tří na všechno to dopuštění z fotografií smutně hledí Václav Havel s Tomášem Garrigue Masarykem (jenž je zároveň přítomen i jako živá postava).

Varyš: Jidášovi bratři (Erml)

Tak jako se někteří kolegové zde pouštějí do úvah o teatrologických knihách, není jistě mimo mísu připomenout, že se někteří divadelní kritici věnují i literatuře. Dlouholetý zástupce šéfredaktora Divadelních novin Richard Erml není, co se romanopisu týče, žádný nováček: svědčí o tom i jeho nejnovější kniha Jidášovi bratři s podtitulem Libeňský román, kterou vydala Paseka.

Domnívám se, že Ermlovi jde lépe psaní beletrie než kritik, o tzv. publicistice pak nemluvě; Jidášovi bratři jsou dobré a silné čtení i pro ty, co se s Ermlem jinak moc nemusejí (což je, jak známo, i můj případ).

Zahálka: Proti pokroku (Divadlo Letí)

Do debat o tom, nakolik lze na kvalitu textu usuzovat z jeho scénického provedení, kuriózním způsobem přispělo Divadlo Letí: po každé scénické skice z cyklu 8v8 mají diváci nově možnost známkou ohodnotit představovaný text. Je to samozřejmě ošidné, ale zrovna v případě tohoto cyklu o něco spolehlivější, než bývá u inscenací běžné - coby čtenář Solerova textu Proti pokroku, jejž Letí scénicky naskicovalo naposledy, mohu dosvědčit, že se tvůrci (režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špalová) v rámci technických možností opravdu snažili především sloužit autorovi. Proti pokroku je zábavný text: skládá se ze sedmi krátkých her (skečů, scének, výstupů?), vtipných, absurdních a zpravidla nemálo krutých; něco mezi kondenzovaným Ioneskem, Pierrem-Henrim Camim, kabaretním výstupem a Televarieté.

Mikulka: Metamorphósis Famfuláre (Vojtěch Švejda a Jan Kalivoda)

Je divadlo, o kterém se dá psát dobře, divadlo, o kterém se dá psát špatně, a divadlo, o kterém se psát jednoduše nedá. Třeba improvizace. Racionálně uchopitelný smysl volná improvizace obvykle nemívá a pokus popisovat, co se na scéně konkrétně dělo, nevyhnutelně končí trapností. Takže jen jednoduché konstatování. Metamorphósis Famfuláre, „improvizované autorské divadlo alias jazykově bariérová dumbpunkshow“ Jana Kalivody a Vojty Švejdy byla mým zatím nejpříjemnějším divadelně hudebním zážitkem roku 2013. Konalo se v Café V lese.

Více zde

Švejda: Co se děje se "zlatou kapličkou" amatérského divadla?

V zákrytu za děním kolem Národního divadla probíhá paralelně již delší dobu boj o jinou „zlatou kapličku“ českého divadla - Jiráskův Hronov. Diskuse nad budoucí podobou vrcholné přehlídky amatérského divadla se naplno otevřela po nástupu Simony Bezouškové do funkce programové ředitelky JH v roce 2011 a akceleruje od loňského JH, zejména prostřednictvím říjnového návrhu starostky města Hronov Hany Nedvědové a ředitelky Kulturního a informačního střediska Hronova Marcely Kollertové, aby se zrušil JH jakožto mezidruhová přehlídka a byl nahrazen celostátní přehlídkou činoherního divadla, či snahou o "pozitivní diskriminaci" činoherního divadla, změnu způsobu výběru inscenací pro JH a přesunutím celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla z Volyně do samotného Hronova. Nejnovější vývoj událostí popisuje sama programová ředitelka v článku Kudy povedou cesty Jiráskova Hronova? pro internetové Divadelní noviny.

Varyš: Nebe nad Smíchovem (Gombár - Štindl)

Švandovo divadlo na Smíchově uvedlo adaptaci Wendersova filmu Nebe nad Berlínem. Na rozdíl od jiných mě to nijak masivně nepobouřilo.

Baví mě dlouhodobá spolupráce Petra Štindla s Dodem Gombárem. Která má navíc různé styčné rysy, třeba anděly. Ve Zlíně režíroval Štindl Anděly všedního dne, adaptaci novely Michala Viewegha (autorem adaptace byl Gombár). Společně zdramatizovali nejen Nebe nad Berlínem, ale také Szczygielův Gottland nebo, na což by se nemělo zapomínat, Diskusi o Divadelních novinách. Všechny tři kusy režíroval Štindl ve Švanďáku.

Varyš: Když Burian řídil Národní

Ani já si nemyslím, že by Jan Burian měl být ředitelem Národního divadla a Tomáš Töpfer DnV. Vtip je v tom, že to v příslušných kruzích nechali dojít tak daleko, že už nebylo moc koho jiného vybrat. Po blamáži s odvoláním Černého (který měl být sesazen už dávno, ovšem jinými metodami, s řádným zdůvodněním a především s již uzavřeným konkurzem na jeho nástupce) a vypsaným a zrušeným konkurzem by ministerstvu kultury už utrhli hlavu, kdyby se do čela ND nedostal někdo, kdo má alespoň elementární předpoklady.

Mikulka: Nebe nad Berlínem (Švandovo divadlo)

Proč, proč, proč? 

Otázky „proč“ se při sledování téhle inscenace prakticky nelze zbavit. Proč se ten vypjatě berlínský film pokoušejí s podivnou polovičatostí a upachtěností přenést z Berlína na Smíchov? A když už ho přenášejí, proč se pokoušejí doslova – navíc mizerně – citovat některé filmové scény? Proč se pouštějí do inscenace, ve které herci nemají co hrát a tak jen opakují jednu přibližnou šarži za druhou?

Zahálka: Risk (La Putyka)

Že se pauza využívá nejen ke zvýšení obratu divadelních občerstvoven, ale i ke změně směru v inscenaci, na tom není vcelku nic zvláštního - málokdy to je ale tak výrazné jako u nového kusu z dílny La Putyky. První polovina je sympatická tím, že se ve volně vymezeném tematickém rámci (a "risk" opravdu není téma, které by v novém cirkusu svazovalo ruce) pohybuje s jistou nevypočitatelností a nesrozumitelností; s trochou nadsázky jakási novocirkusová variace na metodu Divadla Gočár, viz. V té druhé se změní výtvarné ladění, ale i míra polopatičnosti: