sobota 30. listopadu 2013

Mikulka: OST-RA-VAR (sobota 30.12.)

Den čtvrtý aneb Tři euronápady

A na závěr festivalu dvě představení, která byla taková… taková třívykřičníková, říkali jsme v redakci. Král Lear u Bezručů a Balada pro banditu v Národním. Takže raději několik nápadů na okraj. Především na okraj těch dvou třívykřičníkových kousků, ale nejen těch.

- myslím, že by evropská kulturní komise už konečně měla divadlům zakázat projekci dramatických mraků, hlasitého hekání při šermířských soubojích a erotické skákání dam obkročmo na pány. Výměnou nabízím, že se navždy zřeknu pomazánkového másla.

- komise pro genderovou vyváženost by měla přísně sledovat, aby se ve všech muzikálech svlékali do půl těla zástupci obou pohlaví. Důrazně trvám na tom, aby národní výjimku nedostal ani Igor Orozovič.

- komise pro evropskou hymnu by mohla zvážit, zda by nestálo za to najmout Vlastimila Šmídu, aby pro ni zaranžoval Ódu na radost nebo nějaký jiný přespříliš obehraný kousek. Písně z Balady pro banditu, které jsou mi od nepaměti protivné, jsem v jeho jiném - ale ne nějak okázale jiném - nastudování poslouchal s chutí, ne-li dokonce s tichým nadšením.

Text vyšel ve festivalovém Zpravodaji č. 5 (kompletní Zpravodaj k nalezení zde)

11 komentářů :

  1. Vladimír Hulec1. prosince 2013 1:56

    Vladimíre,
    docela by mne zajímalo, proč jsi pro charakteristiku písní z Balady použil slova "písně, které jsou mi od nepaměti protivné". Mluví-li se v jiných diskusích na Nadivadle o aroganci kritiků, myslím, že právě takové "spláchy" svědčí o sebestředné namyšlenosti a suverenitě bez nějakého zjevného opodstatnění. Takovému soudu lze jen stěží porozumět. Pokud Ti Štědroňova hudba nebo Uhdeho slova nesedí, měl bys myslím být velmi pečlivý v tom, proč tomu tak je ("svým romantismem protivná" nebo sentimentem nebo evokací lidové hudby či vímjáčím). Pak teprv by byl Tvůj odsudek srozumitelný. V čem byla Šmídova aranžmá tak jiná (oproti čemu? - filmu, původním Štědroňovým, současným Hromádkovým v Huse nebo jinde v divadlech, či dokonce táborákovým vyřvávankám...), že najednou jsi těm "protivným písním" naslouchal s tichým nadšením.
    V obecném (i kritickém) mínění jde o jeden z nejlepších muzikálů vzniklých u nás, a jsi-li vůči němu tak razantně kritický, nelze to podle mne v žádném textu spláchnout takto volenými slovy. Leda tak v hospodě.

    OdpovědětVymazat
  2. "Tato jeho reakce je vtipnou a z jistého úhlu pohledu výstižnou charakteristikou inscenace, kterou v kontextu tohoto blogu je velmi dobře možné použít. Kdybychom se pohybovali v angloamerickém kontextu, byli bychom na takové reakce zvyklí i v odborných periodikách, patří k tamní tradici charakterizovat inscenaci (koncert, knihu, LP/CD...) nějakou jízlivostí či uštěpačností (nebo naopak obdivným citoslovcem slovesem, větou...). Za text pak nemluví jen samotný jeho obsah, ale ručí za něj jeho autor a jeho autorita. Proč ne?" V. Hulec

    OdpovědětVymazat
  3. Kateřina Jírová1. prosince 2013 11:07

    V tomto případě, kdy já a mnoho dalších lidí považuje písně z Balady pro banditu od nepaměti za kultovní, zapadá Mikulkova „hláška“ "…které jsou mi od nepaměti protivné,…“ do způsobu jeho anglosaské jízlivosti a uštěpačnosti. ; Hlasuji pro to, aby Orozovič získal národní výjimku.

    OdpovědětVymazat
  4. Vladimír Hulec1. prosince 2013 14:06

    Mám za to,
    že se na tomto blogu (jakož ostatně v každé internetové diskusi) dá mluvit seriózně i jen uštěpačně. Svou připomínku vůči Vladimírovu označení Štědroňových písní jsem myslel seriozně. Jako přihrávku k možnému veřejnému uvažování nad tím, co a jak je vhodné zveřejňovat a jakou odpovědnost má kritik za své výroky (tedy reakce na diskusi s Drábkem a Králem jinde), i ze zájmu, proč (a zda skutečně) je Vladimírovi Štědroňova hudba nebo Uhdeho texty protivná.
    Tedy zda jsou písně z Balady pro Tebe, Vladimíre, od prvopočátků těžko přijatelné a proč, anebo až z ohlasů a jejich aranžmá jinde. A zda v divadle, filmu, anebo někde u táboráků.

    OdpovědětVymazat
  5. Pro VH a MJŠ: proboha, to se tu doopravdy chcete dohadovat o takovéhle pitomosti? Prostě jsem chtěl napsat, že se mi líbilo, jak v ostravské inscenaci zaranžovali a zahráli písně, které jinak nemám rád. Omlouvám se, ale do hlubokých analýz na toto téma se pouštět nebudu.

    Pro Kateřinu: nerozumíme si. Já nevolám po tom, aby oblékli Orozoviče, ale po tom, aby v rámci vyváženosti nařídili svléknout i dámy.

    Pro jistotu (a pro serióznější kolegy): předchozí větu myslím tak trochu jako vtip a není tudíž nutné spouštět zásadní debatu.

    OdpovědětVymazat
  6. Jednou se zapojím - slyšel jsem mnoho úprav písní z Balady pro banditu, ta ostravskou počítám mezi nejprotivnější, protože z ní slyším trochu operety, trochu nenapadnuté scénické hudby, trochu jazzové instrumentace a hlavně prakticistní zveličení původních písniček do velkomuzikálu.

    OdpovědětVymazat
  7. To jsou mi věci. Mně se naopak zdálo, že kapela hrála (vlastně proti celkovému pojetí inscenace) úplně lehounce, nepateticky a s velkým nadhledem. Nejvíc mě bavilo právě to, jak hudba stylově kolísala mezi podivnou lidovkou a neméně podivným lázeňským orchestrem, ale vždycky to zůstalo jaksi na hraně. Muzikanty neznám, ale působili to na mě, jako kdyby si jazzmani řekli, že tentokrát nebudou hrát jazz - a stejně se tam ta jazzová hravost někudy spodem dostala.

    Původní podobu písní opravdu rád nemám, ale po nedávném nepříjemném zážitku se siláckým a na odiv stavěným přearanžováním písní v Morávkově Baladě, mi bylo obzvláště milé, jak si Ostraváci nenápadně, leč docela vynalézavě pohrávali s původním aranžmá - aniž by přitom cítili potřebu bít se v prsa, že to hrají od základu jinak.

    OdpovědětVymazat
  8. Samozřejmost možná použitelná i v jiných disputacích, třeba o Drábkovi: jednomu se líbí to a jinému ono, a nemá moc smysl přesvědčovat se argumenty, že se má tomu či onomu líbit něco jiného. Tudíž ti neberu zálibu ve stylovém kolísání písní z Balady mezi lidovkou a jazzem, mně se z takového enitopfu trochu zvedá žaludek. V Morávkově Baladě jde o možná silácké, tedy hlavně přehlušené (jak má Morávek rád), ale logické dotvoření stylu písní a burianovského divadla, a takovou Baladu mám rád - o jedné silné chuti, žádný eintopf. Nevím, o jaké původní podobě písní hovoříš, neb nevím, která to je, a která to vůbec být může. Tím méně tuším, jaká byla původní aranž. Ostravští orchestráci i podle mého hráli jako lázeňský orchestr, což na rozdíl od tebe nepovažuji za únosné. A hráli s chybami - o těch už sotva lze diskutovat, byly dost slyšet. O stylu zpívání raději (s výjimkou Veroniky Lazorčákové) nemluvě. Velkomuzikálem mám na mysli přidání ingrediencí, které z komorního příběhu dělají show, a hudba to podporuje.

    OdpovědětVymazat
  9. Vladimír Hulec1. prosince 2013 23:57

    Podle mne to, Vladimíre,
    taková pitomost není a zrovna věty tohoto typu ("písně, které jsou mi od nepaměti protivné") vnášejí do komunikace s autory i diváky zbytečnou nedůvěru ke kritikovu soudu a vzájemnou (zybtečnou) nevraživost.
    Ale nechejme toho, Josef Herman "zdvihl" téma divadelnější. Nemohu se mísit do diskuse kolem ostravské inscenace (viděl jsem tam Baladu někdy v polovině 90. let - tehdy byla hodně velkomuzikálová, dost mi připadala jako kdyby šlo o Šumaře na střeše), ale vybavuje se mi filmová verze s Greenohorns, kterou jsem svého času coby velký fanoušek původní divadelní vůbec nedokázal překousnout. Oproti divadelní, jež byla hraná v podstatě akademickými muzikanty a byla velmi křehká s důrazem nejen na kytary, ale i housle a violoncello, zněla najednou z plátna hudb až "brutálně" trampská (ostatně celý film je takový). Po čase jsem ale film i Hálovo aranžmá včetně Greenhornů rehabilitoval, neboť vznikala řada velkomuzikálových produkcí a popových interpretací (včetně CD Multisonicu se skupinou Petra Maláska). Co ale bylo hlavní ozdobou obou nastudování (Husa, film), byl ještě mladický zpěv Ivy Bittové a Miroslava Donutila. Nikdy jindy jsem neslyšel jiné interprety, kteří by dané písně zpracovali s obdobnou - řekněme - autenticitou. Jako by jim byly psané na tělo. Je to něco jako když písně S+Š zpívají sami autoři nebo původní jejich interpreti. Jen výjimečně se povede obdobně silná (či ještě výraznější) interpretace (Hegerová).

    OdpovědětVymazat
  10. Jasně, já vím, že opravdová "původní verze" hudby neexistuje, vždyť jsi to připomínal i ve festivalové diskusi... Mám samozřejmě na mysli takovou tu téměř zlidovělou podobu písní, která vyšla někdy v sedmdesátých letech na desce.

    Ale pro jistotu ještě jednou zdůrazním: já se rozhodně nechci zastávat inscenace jako takové, to by byla úplně jiná debata. A vůči případným technickým chybám jsem jako amatér mnohem vstřícnější (pokud si jich teda vůbec všimnu, abych se moc neholedbal). Na ostravské Baladě se mi zkrátka líbilo, jakým způsobem hrála kapela - a samozřejmě i to, jak zpívala Veronika Lazorčáková. Krásný hlas prostý muzikálových či hereckozpěvových klišé, která bohužel předváděli někteří její kolegové. Ale jak jsem už napsal, to by bylo (stejně jako Balada od Morávka), na úplně jinou debatu. A do té bych se raději nepouštěl, ostatně na ní ani nejsem příliš kompetentní.

    OdpovědětVymazat
  11. Jo, na Veronice Lazorčákové se sejdeme, přesně.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme