Švejda: Dabing Street (Dejvické divadlo)

V březnu tohoto roku jsme se zde hned několikrát (Švejda, Mikulka, Škorpil, Varyš a opět Švejda) věnovali inscenaci Racka Michala Vajdičky v Dejvickém divadle – a přitom nedlouho předtím opomněli zaznamenat předchozí kus divadla, Dabing Street Petra Zelenka. Byla to na jedné straně škoda, Zelenkův text tu myslím neměl uniknout pozornosti; na straně druhé, tím že se mu (a jeho jevištnímu provedení) nyní věnuji jaksi až ve druhém sledu, nám docela dobře může posloužit jako vhodný nový argument do debaty, která se rozpoutala nad Rackem.
Charakter Dabing Street a způsob, jakým jej zpracovává dejvický soubor, zaznamenává v programu k inscenaci sám Petr Zelenka. „Vycházím ze situace, jak v divadle, tak ve filmu. A potýkám se s klasickým problémem všech dramatických spisovatelů: jak pomocí co nejoriginálnějších situací odvyprávět v podstatě univerzálně pochopitelný, univerzálně smutný a univerzálně vtipný příběh“. A k inscenaci: „Metoda ´společného díla´ je pro mne jediná možnost vzniku inscenace. /…/ Metoda společné tvorby může být úspěšná pouze ve zdravém divadle. Jestliže herec sice improvizuje nad textem, nabízí různá řešení scén a experimentuje, ale podvědomě či vědomě očekává, že nakonec stejně přijde režisér-autorita a určí, co všechno má v inscenaci být a jak má inscenace vypadat, nemůže to dopadnout úplně skvěle.“
Petr Zelenka pracuje jako dramatik vědomě s konvencemi. "Znovuvypravuje" příběhy prostřednictvím originálních situací – a u Dabing Street se mu to velice dobře daří. Ukazuje tu, jak jako málokterý jiný z českých dramatiků dokáže rozepsat situace (navíc tak, aby působily zábavně), jak umí v zájmu zachování široké přístupnosti textu kráčet po hraně sentimentu a kýče, jak umí prostřednictvím konkrétně rozvíjeného příběhu nenásilně vrstvit témata – přičemž stále cítíme, že jeho práce je jaksi „do sebe zavinutá“, že ctí „pravidla (dobře udělané) hry“. Vlastně se z ní nedozvíme mnoho nového a převratného – avšak to, co už tak či onak známe, je nám sděleno na výsostné úrovni. Dejvičtí herci jsou přitom Zelenkovi při nastudování Dabing Street rovnocennými partnery; dokonce se v některých pasážích inscenace zdá, jako by režiséra, jeho text tak trochu předbíhali - svým „samozřejmým“ herectvím jej meandrovitě protáčeli víc, než by bylo vhodné (jako by šlo vlastně o jistý druh lartpourlartismu). Zkrátka: Dabing Street je prací, u které zcela akceptuji, že je tak nějak po anglicku konzervativní („uměřená“) a konvenční.
Toto vše ale u dejvického Racka akceptovat nechci. „Konvenční“ je u ní přece už sama předloha. Obehraná, dostatečná známá – a pohybovat se toliko v jejích intencích vlastně znamená recyklovat – Zelenkovým termínem – neoriginálně. Třebas bravurně, ale naprázdno.
Zelenkovu Dabing Street prostě dávám před Vajdičkovým Rackem přednost.