pondělí 18. listopadu 2013

Švejda: Čekání (Divadlo v Dlouhé)

Čekání, uváděné v rámci repertoárové řady „Krátká Dlouhá“ v prostorách kavárny divadla, je dalším z příspěvků k dnes oblíbenému tématu „krize středního věku“. Hostující, téměř o generaci mladší Braňo Holiček pracoval se čtveřicí herců (Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Martin Matejka, Pavel Tesař) metodou devised theatre. Vznikla přibližně hodinová inscenace, jejíž struktura je prostá: herci sedí na židlích na vyvýšeném pódiu čelem do diváků a předvádějí krátké výstupy (nejčastěji monology) na dané téma, rytmizované jednak z reproduktorů zaznívajícími „naučnými“ vstupy, které hovoří o tom, co to ta krize středního věku vlastně je, a jednak hudebními intermezzy se světovými pop-šlágry ponejvíce z osmdesátých let, během nichž každý z herců předvede na uvedené téma nonverbální „etudu“.



Scénografické řešení, byť (i z praktických důvodů) minimalistické, je funkční: herci jsou na scéně jaksi sami za sebe, „obnažení“; hlavami, když se postaví, se téměř dotýkají stropu – něco jako by na ně tedy padalo či dávalo jejich životu doslova a do písmene strop. Čtveřice „Bornových“ herců hraje přirozeně, nenuceně, netlačí na pilu – tak jak je u nich dobrým zvykem. Jednotlivé výstupy jsou postavené na schématu: předestření situace (problému), rozuměj konkrétního, (jakoby) reálného zážitku účinkujícího – a krátká pointa. Těžiště jednotlivých výstupů neleží v samotných situacích, ty jsou někdy více a někdy méně výrazné, ale v pointách. A tady tkví potíž Holičkovy práce. Režisér špatně odhaduje nosnost vymyšlených point. Netřeba snad říkat, že by měly být nejen završením situací, ale i jejich „povýšením“ (ať už třeba nečekaným pootočením situace, jejím zvážněním apod.), zkrátka měly by jít „za“ ony situace. U Čekání ale většinou zůstávají jen v rámci situací, mechanicky je vyčerpávají, inscenace klouže po povrchu tématu – a tento neduh ji postupem času činí nejen zdlouhavou, ale vlastně i otravnou – pořád to samé.
Ten inscenační nezdar upřímně mrzí. Protagonisté inscenace tu byli v příhodný okamžik postaveni před zajímavou výzvu: s unavenými tvářemi, náhle jaksi zcela vrostlí do středního věku, tu mohli dát divákům nahlédnout do „zákulisí“ svého profesního i soukromého života, mohli tu najednou (nečekaně) sdělit něco závažného o sobě samých. Výsledkem je ale banalita.      

5 komentářů :

  1. Vladimír Mikulka20. listopadu 2013 10:58

    Tuhle inscenaci jsem neviděl, ale neodolám pokušení úplně obecně zareagovat na poslední odstavec: vždycky jsem byl silně na rozpacích, když se jako míra hloubky inscenace bralo to, jestli účinkující sdělili cosi "závažného o sobě samých". Troufám si tvrdit, že hloubka nebo naopak banalita té které inscenace není nijak přímo úměrná tomu, jak moc a jak moc opravdově se hraje o účinkujících samotných.

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím, Vladimíre, že tu větu špatně čteš. O hloubce inscenace v ní přece nehovořím; mluvím pouze o možnosti závažného sdělení protagonistů o sobě samých. Tedy něco, co by v Divadle v Dlouhé bylo novum. A tato možnost je tu nakonec realizována tak, že se převážně vyprávějí než jen "veselé postřehy ze života".

    OdpovědětVymazat
  3. Jako že v Dlouhé o sobě tvůrci doposud nic nesdělují, natož závažně? A jak se to pozná? Co já vím, co sděluje Burešová o sobě skrz Ghelderoda?

    OdpovědětVymazat
  4. A já přesto, Honzo, věřím, že mi rozumíte, co chci říct.

    OdpovědětVymazat
  5. Jirka Dino Koula21. listopadu 2013 13:03

    Též mě zaujal onen poslední odstavec, v tomto komentáři opakujete možnost závažného sdělení. Co zkusit trochu jiný pohled? Není ono to nakonec tak, že Čekání předává to nejzávažnější sdělení, které "dlouháni" vůbec můžou předat? Totiž že ono jaksi není co předávat?

    Podle mě je poselstvím Čekání to, že herci, kteří se na velké scéně "oblékají" do postav zajímavých osudů, jež se zaujetím sledují stovky a tisíce diváků, jsou veskrze obyčejní lidé. Na jevišti jsou výjimeční (protože představují výjimečné), ale mimo ně jsou stejní jako my, nezískali Nobelovu cenu, nevyhráli Wimbledon ani Davis Cup, nevynalezli lék na rakovinu či AIDS, nepřeplavali Atlantik a nepřešli USA od východu na západ a zase zpět, nestanuli na severním pólu ani na Měsíci... A co víc, nic z toho už ani neudělají a uvědomují si to. Když zrovna nestojí na jevišti, jsou jejich životy zcela všední, vychovávají děti a "užívají" si drobných radostí i strastí s nimi spojených, platí účty, nakupují a stojí ve frontách, občas je něco bolí a vysedávájí v čekárnách u lékařů... A při všech těchto činnostech nejsou "herci Divadla v Dlouhé", ale rodiči, zákazníky, pacienty... A samotné divadlo není z jejich pohledu nějaké vznešené poslání, jež by automaticky a bezpodmínečně dodalo lesku veškerému jejich konání, je to práce, náhodou jsou herci stejně jako někdo jiný je lékařem či účetním.

    Vyčítáte Holičkovi a hercům, že je inscenace převážně "veselými historkami ze života". Pro mě to je ta lepší možnost, alternativou by totiž bylo, že by šlo o "historky ze života bez přívlastku". Navíc ony ty historky jsou více upřímné než veselé, není to donutilovská (či menšíkovská) iluze zajímavého života coby dní plných třeskutě vtipných epizod (pro jejíž vytvoření je třeba si "vypůjčovat" zážitky kolegů, případně si je rovnou vymýšlet či aspoň vylepšovat), iluze uspokojující naši představu, že herci musejí být výjimeční, aby naše pozornost jim věnovaná měla nějaké ospravedlnění. Ne, jde o drsné přiznání, že to vše je jen klam, pod nímž se neskrývá nic, co by odlišovalo člověka-herce od člověka-diváka, naše adorace je (či by měla být) kontextově podmíněná.

    Je to banální sdělení? Pro někoho toužícího po "něčem hlubokém" nejspíše ano. Lze si ale představit něco hlubšího než poznání, že žádná hloubka prostě neexistuje? V tom je přece obsaženo "vše hluboké, čeho je možno se dobrat" (ač cítíme jako podvod, že je řešením prázdná množina).

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme