pátek 1. listopadu 2013

Škorpil: Jidáš (Münchner Kammerspiele)

Když jsem v minulé glose z PDFNJ použil slovo „věcnost“, netušil jsem pochopitelně, jak dobře se mi bude hodit znovu. Stejně jako se v Oidipovi. Městu neodehrávala kdovíjaká tragédie a věci se spíš řešily, než prožívaly, není ani Jidáš v pojetí Lota Vekemanse a podání Stevena Scharfa žádnou velkou obhajobou, ani obžalobou legendární postavy. Není to také přehnaný apokryf ani zběsile aktualizovaná metafora. A nekoná se ani okázalá režijní exhibice (kam vlastně zmizel ten starý dobrý regietheater?) ani postdramatická dekonstrukce. Vypráví se (koneckonců jako i v Oidipovi. Městu) příběh, sděluje se osud, zprostředkovává se názor. A opět především skrze herce, který (zase) spíše slouží příběhu a inscenaci. S maximálním nasazením a přesností. Věcně a přesto účinně. Nebo snad účinně, protože věcně?
Tím, že je Scharf tak dlouho otočen k divákům zády a v pološeru, nutí nás soustředit se na jeho hlas. Slyšíme, jak se zprvu zakoktává, jak škobrtá a zároveň se snaží se vemluvit do pozornosti: dbá, aby si nezadal, neustále váhá, dává za pravdu těm i oněm a neuměle se pokouší opakovat zavedené rétorické triky. Jak se ovšem sám noří do svého příběhu, který zprvu odmítal vyprávět, ale který ho přeci jen ovládl, který přeci jen musel ven, nabývá na jistotě, jeho projev je plynulejší, zaujatější, osobnější i osobitější. Z vystrašené nicky (připomínal mi Gluma) se stává osobností. Na scéně přibývá světla, Scharf se otáčí, začíná ukazovat víc než jen shrbená (a zjizvená) záda a na dlouho zaujme na žebříku – pořád ovšem odvrácen od publika – pozici ukřižovaného. Jeho hlas ožívá a získává přirozenější barvu, vyprávění se zrychluje. Ale pořád je tu jistá rezervovanost a odstup. Proč? Nejsme nejspíš první ani poslední, komu se za ty dva tisíce let svěřuje. Nakonec sestupuje po žebříku. Dolů. Zřejmě do pekla. Není ale to pravé peklo v tom, že zítra bude zase zpátky nahoře a zase bude vyprávět. A že i přesto zůstane pořád jen „tím Jidášem“?

12 komentářů :

  1. Autorka se jmenuje Lot Vekemansová. :-) Text mě zklamal. A z inscenaci si pamatuju nejvíc ta zjizvená záda (pořád jsem nutkavě řešila, zda je to kašírka a proč vlastně), padající suť a z prvních deseti minut i Jidášův hlas a v něm směsici vzteku a vnitřního neklidu. Vše ostatní bude zapomenuto. Tenhle minimalismus či "věcnost" prostě mají své limity a když se nemohou opřít o silný text, je to hrozná nuda.

    OdpovědětVymazat
  2. Ve svém popisu inscenace jsi, Jakube, přesný, ale jak píše Marie Reslová: (hrozná) nuda. Mizanscéna dokáže udržet divákovu pozornost jen pár minut, výrazněji se za celou dobu promění jen dvěma sesuvy suti (a to je ještě český divák ve výhodě, že mu jako další "scénografický prvek" přibyly výrazné titulky na pozadí scény) - a jinak nic. Variace na známý příběh bez jediného nového nápadu; herec se sympaticky zarputilým hlasem, ale řešen de facto "rozhlasově".
    Vždy si při tomto typu představení kladu otázku, jaký má smysl ho v rámci německého festivalu do Prahy přivážet.

    OdpovědětVymazat
  3. Vladimír Mikulka1. listopadu 2013 9:30

    Tak tady se téměř dokonale shodnu s Marií... jakmile se okoukala základní situace a oposlouchal naléhavý hlas, zůstal vlastně jen text, ve kterém se s vnějškově okázalou naléhavostí a strašně zdlouhavě říkalo cosi, co už se na téma Jidáš a Ježíš dalo v různých variacích zaslechnout x-krát. Ani nemluvě o tom, že byla taková tma, že se ani nedalo pokukovat na hodinky, jestli už to utrpení bude brzy končit :)

    OdpovědětVymazat
  4. chápu. já měl pro tenhle typ divadla si vždycky slabost. A líbí se mi České století.
    mě ten text tak "obehraný" a slabý nepřipdal. jistě, je to variace. ale co s tím tématem taky jiného. jsou tam posuny akcentů a přibyla trochu jiná perspektiva.

    navíc pro mě nejde mluvit o "okoukání" ta scéna má výraznou výtvarnou kvalitu (kterou pro mě naopak titulky kazily). obraz zad v prostoru, vlastně jen torza a piodsvícená scéna mi připomínaly surrealistické obrazy (toyen, muzika). a každé geto a phyb - v těle i v hlase - pak něco znamenal.
    mám to podobně jako v O-M: hůř obsazené by to bylo k nesnesení, ale to herectví to utáhne.


    Marie: díky moc. to jsem zanedbal. ale v článku to už opravovat nebudu, vaše poznámka by ztratila smysl.


    Vladimír: nevím, kde jsi seděl ty, ale já v dvanácté řadě už po 3/4 hodině na hodinky (ručičkové bez podsvícení) viděl.


    Marie + Martin: proč myslíte že to byla suť? když pominu, co to bylo doopravdy, já to četl spíš hlínu, nebo prach.

    OdpovědětVymazat
  5. Ano, to srovnání s TV Českým stoletím není od věci. Solidní, věrohodní herci; statická, spíš rozhlasová produkce. Ale prvý díl ČS pro mne nabízel přece jen nějaká, zajímavá témata než Jidáš. Suť to byla proto, že to bylo tvrdé a kulaté:) Scéna ale, myslím, místo pekla evokovala jednoznačně.

    OdpovědětVymazat
  6. no právě proto, že to bylo tvrdé a kulaté, bych neřekl že to byla suť. technicky to myslím byly takové ty kuličky co se dávají do květnáčů. a metaforicky...

    OdpovědětVymazat
  7. Seděla jsem na balkóně, ale taky mám pocit, že to byly ty kuličky, což jsem zkoumala až v závěru, kdy to zasypalo přímo herce, zatímco poprvé to spadlo vlevo a podruhé vpravo od něj. Takže mě zajímalo, co to je, aby mu to neublížilo. Suť mi to evokovalo, protože to padalo shora jako při demolici domu. Každopádně všechno špatně, protože kdyby to byl skutečně silný obraz, tak se tím prostě vůbec zabývat nebudu.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc už se v tom, Jakube, nimráš :) Byly to ty kuličky do květináčů - ty ale takto samy o sobě nic neznamenají; asociují (aspoň pro mě) suť.

    OdpovědětVymazat
  9. no... právě že jde o to, co asocijují (tu technikcou stránku samozřejmě pomiňmě). je fakt rozdíl pro vyznění té incenace, jestli je to písek, hlína, nebo suť. když přijdeme na to, co padá, zjistíme, kde jsme a kdo to padání způsobuje. (netvrdím, že mám jasné řešení)

    OdpovědětVymazat
  10. no já nevím, není to spíš naopak? kdyby o nic nešlo, tak to jednoduše pominete?

    OdpovědětVymazat
  11. Vladimír Mikulka1. listopadu 2013 15:44

    Kdyby na něj vysypali opravdickou suť , bylo by to samozřejmě nesrovnatelně intenzivnější. Ovšem jen za cenu uvádění systémem premiéra-derniéra.

    OdpovědětVymazat
  12. Viděl jsem včerejší představení, ale nemyslím si, že by se výrazně lépe "povedlo" než to čtvrteční. Mně text naopak přišel velmi zdařilý a rafinovaný. Působil tak, že mě občas provokoval a odváděl k vlastním myšlenkám, aby mě za chvíli zase pevně chytil a připoutal k představení, což mám u divadla obecně rád, protože si divák uvědomuje vlastní fyzickou i psychickou přítomnost v sále.
    Nebyla to pouze variace na známý příběh (jak níže píše Martin Švejda), lěží mi hlavě slova z úvodu, kdy se Jidáš snaží napodobovat ustálenou formu vyprávění. Mistrem ve vyprávění byl však někdo jiný, Jidáš naopak známý příběh dekonstruuje, na divákovi je pak možnost vlastní rekonstrukce po tomto zážitku.
    Na vynikajícím hereckém výkonu se shodneme (zdá se mi, že odnést si s představení zážitek z Jidášova hlasu se směsicí vzteku a vnitřního neklidu, jak píše Marie Reslová, není málo).
    Pro mě jeden z nejlepších divadelních zážitků za dlouhou dobu.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme