3x z Ostravy: baletní Návraty domů v Divadle Jiřího Myrona + výstavy Jenom ženy Hany Puchové a Scénografie Marty Roszkopfové
Pro Pražáka platí, že návštěva Ostravy se vyplatí. Když omrzí činohra (akutní otravu divadlem může si netrénovaný organismus uhnat například na bezmála dvou desítkách představení, vměstnaných do čtyř dnů Ostravaru, viz někdy příště), je tu ještě opera i balet. Mimořádné kvality dnešní ostravské opery, od scénických provedení až po originální, s ničím u nás už dnes svou odvahou patrně nesrovnatelnou dramaturgii (vedle Verdiho, Smetany či Wagnera neváhá uvést i nezavedeného Catalaniho, Stravinského, Hindemitha, nejnověji Martinů) už naštěstí dolehly k uším pražské kritiky, ba i k porotcům Thálie. Co však určitě v Ostravě stojí za další zaznamenání, je tamní balet.
Ostravský divák má od premiéry 21. listopadu v Divadle Jiřího Myrona (ano, v tomtéž prostoru, o němž jsem se vícekrát přesvědčil, že je vcelku spolehlivým zabijákem činohry) jedinečnou možnost setkat se s něčím, co jinde není k vidění: s originálními choreografiemi tří tvůrců, z nichž minimálně dva tvoří evropskou resp. světovou špičku oboru. Opus se jmenuje Návraty domů, (podtitul: 3 skladatelé – 3 skladby – 3 choreografové), a sestává z choreografie Pavla Šmoka na Smetanovo Trio g moll, z baletu – respektive scénickému melodramatu v taneční formě - Bohuslava Martinů Škrtič (choreografie Kyliánovy žačky Nataši Novotné) a z choreografie Jiřího Kyliána na Janáčkovu klavírní fantazii Po zarostlém chodníčku. Ne náhodou je inscenace prvním konkrétním (a značně netradičním) příspěvkem k oslavám Roku české hudby 2014. Všechny tři choreografie jsou ovšem i výrazně divadelní. Vrcholem co do invenčního rozehrání prostoru lesem abstraktních konfigurací, jež metaforicky dotvářejí a zmnožují vnitřní drama, obsažené v každém taktu Janáčkovy hudby, je samozřejmě choreografie Kyliánova. V nejdivadelnější a co do pohybového jazyka nejsoučasnější prostřední části (Škrtič), která je svárem Oidipa se Sfingou (a obecně člověka s vlastním osudem) překvapivě vystupují i dva ostravští činoherci – Lada Bělašková a František Strnad. A snad i tento multižánrový přesah je – obecně vzato - něčím, co lze dnešní hudební i divadelní Ostravě jen závidět.
Ale i v případě, že vás divadlo nebo hudba omrzí, bývá v Ostravě po ruce zpravidla i nějaká ta výstava. Absolvoval jsem hned dvě: v poslední výstavní den jsem stihl v Divadle Antonína Dvořáka nový výtvarný cyklus, zaměřený na současnou ostravskou tvorbu, totiž výstavu Jenom ženy Hany Puchové. Její obrazy, poznamenané groteskně naddimenzovaným viděním portrétovaných, jakoby vystoupily z próz Jana Balabána; však také portrét obou bratrů Balabánů zdobí nikoli náhodou obálku poslední spisovatelovy knihy. Autorka patří k ostravské alternativní scéně, k níž náleží jména jako Jiří Surůvka, bratři Petr a Pavel Hruškovi, Daniel Balabán aj. Někteří ze jmenovaných, jak se dovídám, budou představovat nadějné pokračování tohoto výtvarného cyklu, který, jak doufám, bude do budoucna už trvalým obohacením návštěv divadla. Druhým zážitkem byla souborná výstava Marty Roszkopfové Scénografie na Staré radnici. Vidět takto vcelku a přehledně impozantní dílo jedné z nejvýraznějších osobností nejen ostravského, ale i českého divadla (v neuvěřitelně širokém rozmezí let 1973 – 2013), znamená znovuzpřítomnit divákovi dávno zasuté zážitky z inscenací, o nichž se domníval, že již sehrály svou úlohu a (přečasto neprávem) vypadly z obecného povědomí. Nad všemi těmi výtvarnými metaforami, jimiž hýří vystavené panely a makety, si však zpětně uvědomíte, že tyto scénické návrhy, ať již pro „mateřské“ Divadlo Petra Bezruče (namátkou Ostře sledované vlaky, 1982, Hořící žirafy, 1995, k Hamlet, 1999, Skleněný zvěřinec, 2001, Rozmarné léto, 2002 či k Ústa Micka Jaggera, 2002) nebo pro pražské Národní divadlo (Rok na vsi, 1993), hradecké Klicperovo divadlo (Král je panna, 2010) popř. pro ND moravskoslezské (Pán Polštářů, 2005) vlastně spoluurčovaly povahu a styl hereckých kreací všech jmenovaných inscenací. Kreací, jež jsem kdysi obdivoval, aniž jsem doceňoval scénografický a kostýmní podíl na těchto výkonech. A přitom právě herectví bylo leckdy hlavní (pokud ne jedinou) kvalitou těchto opusů. Snad je to i tím, že středobodem scénografie Marty Roszkopfové je, více než u kohokoli jiného, „výmluvný, někdy až křičící kostým“, protože člověk právě kostýmem, „jenž se stává nabubřelým krunýřem nebo chatrnou slupkou, zveřejňuje svou egocentrickou samolibost i umlácenou, zranitelnpu bídu“ (Marie Bílková). Pokud přijedete na Ostravar, nenechte si výstavu ujít.
VLADIMÍR JUST
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme