pátek 15. listopadu 2013

Varyš: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Tak snad abych se k tomu taky vyjádřil, kór když jsem na to nešel s žádnými výraznými očekáváními (ostatně tahle formule mě v recenzích všeho druhu neuvěřitelně vytáčí) a nebyl zklamanej a líbilo se mi to a navíc se mi zdál jako skvělej nápad i zařadit tu Hepnarovou, že jo.

Na Šedých sedmdesátých je pěkné, jak moc to koresponduje s další Mikuláškovou (a Cpinovou) tvorbou. Z vizuálního hlediska jsou Sedmdesátá jejich tématem už dávno a právě že se jim vůbec nezdají šedá. Vzpomeňme na Gottland, na 1984, na Europeanu, na Elementární částice. To je jednotný design, to je jednotný pocit, to je jednotný výklad světa. I barevně.

Skvěle to zapadá i do "historické linie", prozatím proponované jako trilogie - Zlatá šedesátá, Šedá sedmdesátá a předpokládaná Umakartová osmdesátá. Jde o alternativní výklad historie přes jednak osobní, jednak nějakým způsobem marginální pohled. Tak jako Zlatá šedesátá nebyla žádnou historickou freskou (zaplaťpámbu), ale kňouráním jednoho jistě hodně senzitivního, ale ve výsledku taky neúspěšného umělce, jsou Šedá sedmdesátá skrumáží pocitů, jež si s "normalizací" asociujeme velmi volně - tak jako Juráčkovy osudy s šedesátými léty, vždyť to přece bylo to všeobecně uvolněné a veselé období - ale přesto tam patří. Třeba ta trapně potlačovaná sexualita: to je přece totalita v kostce. A zvlášť totalita konzumního typu, jíž byla česká normalizace: nekonečné čekání, suché rohlíky, odporné oblečení a za trochu lásky šel bych svět kraj, nebo se aspoň vyválel na podlaze s nějakou ošklivou soudružkou. Ha!

Trapně nefunkční sexualita, hltaná se špatně skrývanou lačností, je samozřejmě Mikuláškovým tématem zjevně již dlouho: zmiňme opět Elementární částice, Buržoazii a Europeanu. Dodávám, že za "osobnější" či sdělnější, zkrátka autentičtější, pokládám Mikuláškovy inscenace obcující s klasickými předlohami - láska jako utrpení, které bylo krásné, poetické a nadčasové v Evženu Oněginovi, utrpení kruté, ponižující a bolestné Na větrné hůrce a  konečně láska jako základ cynického výsměchu a estetizovaného pohrdání ve Višňovém sadu, možná nejsilnějším Mikuláškově kousku poslední doby. V tomhle směru vnímám cyklus inscenací, které Mikulášek připravuje v tandemu s Dorou Viceníkovou, za chladnější, racionálnější, v lecčems koncepčnější, ale také za méně působivé.

A ta Hepnarová: do celku inscenace to dle mého pocitu zapadalo naopak naprosto skvěle, jako ironický rýč zasazený do vězeňského dortu místo obyčejného pilníku v chlebu. Jasně, Hepnarová je moje oblíbená hrdinka právě proto, že to není žádný Palach v sukních. Žádná občanská angažovanost, prostě čistě osobní nenávist ke všem, vyústivší v otevřeně anonymní agresi. Žádná ideologie, žádná adresnost, jen nenávist. Jak ze života. Stát se to jistě mohlo kdykoli, ale zrovna v 70.letech jako by to těm lidem postávajícím na tramvajovém ostrůvku jako by se nechumelilo, tak nějak patřilo...

Bavilo mě to, protože je to zábavné, nepříjemné a nejednoznačné.

12 komentářů :

  1. Jana Machalická16. listopadu 2013 12:06

    To je ale póza, pane kolego s tou Hepnarovou, že? Čistá nenávist k lidstvu, jak osvěžující. A lidem, co je na ostrůvku přeřízla, to patřilo, protože nejspíš souhlasili s normalizací, koho tím chcete provokovat? Na tomto blogu, to půjde těžko. A mohl byste, prosím blíže vysvětlit, co vnímáte pod pojmem potlačovaná sexualita a proč si vůbec myslíte, že za totality měli lidé problém se sexem a zřejmě i s láskou a city? Kdypak jste se to narodil, zkuste se třeba zeptat doma maminky a tatínka. Nerozumím. Myslíte, že souložili jen soudruzi a nesoudruzi, když na to "vletěli" (doba byla odporná tak se nikdo zřejmě nemiloval) , byli stejně tak nějak poznamení? A kdo podle vás toužil po tom vyválet se s nějakou ošklivou soudružkou. A proč ošklivou? Jestli vy v tom nemáte trochu zmatek a něco si do toho nepromítáte, hlavně, aby to vyznělo tak nějak apartně. Ale je to spíš plácání, nezlobte se, že to píšu takhle na rovinu, ale potíže této doby byly úplně jinde, to jsou úplně liché vývody, jistě každý si do ní může vnášet, co chce a fantazírovat, jak chce, ale tohle už pro nás, co jsme v tom žili i když jako školácí a pak i studenti, začíná být hodně komické.

    OdpovědětVymazat
  2. Teď trochu vážněji,
    na tomto blogu je to snad možné, neb jej vnímám jako víceméně interní, uzavřený kritický svět.
    Považuju za nepřijatelné zveřejňovat - byť jde možná o provokaci - v podstatě oslavný text o vražedkyni Olze Hepnarové. "Hepnarová je moje oblíbená hrdinka"... mi zní jako "Stalin je můj oblíbený hrdina"... nebo Hitler či - jak již jinde uvedla Jana Machalická - Breivik. Jistě mají jejich činy v sobě cosi, co nás přesahuje a co vypovídá o člověku, jistě je lze v uměleckém díle využít jako obrazy či symboly, jako to udělal třeba Koltés v Zuccovi, ale myslím že je nepřípustné jejich osobnosti a činy oslavovat (upozorňuju - abych zas nebyl špatně pochopen - oslavovat konkrétně JE, tedy reálné předobrazy). A tu jsme u otázek "poměřování" reality (předobrazu) a jejího ztvárnění v uměleckém díle, jak se o tom přu jinde s Vladimírem Mikulkou. Zrovna zde je pro interpretaci divadelní postavy třeba znát její předobraz a poměřit jej jí. Teprv pak mohu pochopit či kritizovat, proč a jak tu postavu tvůrci na jevišti mají a zda ji využili (interpretují) smysluplně či nikoli. Nemohu - myslím - jen tvrdit, že "Hepnarová je moje oblíbená hrdinka"... ale musím pečlivě volit slova a argumenty, jak odlišit divadelní Hepnarovou od skutečné. Neučiním-li to, v zásadě jako bych obhajoval její skutečné činy a to si myslím, že by novinář nikdy neměl. Ani na Nadivadle ani v hospodě.
    Je mi rozuměno?
    Je dobře, že se Jana ozvala. Připojuju se k ní.

    OdpovědětVymazat
  3. Jana mi to vzala z klávesnice, i když použila expresívnější formu, než na jakou bych se já sama zmohla. Je to pro nás, co jsme v tom žili, fakt legrační, když se někdo pokouší zobecňovat tímto způsobem. Nemyslím, že si tu dobu idealizuju, ale v sexu to fakt není. Soudruzi v 70. projevovali své pudy možná zdravěji než dnešní vystajlovaní manažeři.
    No, Mikulášek to asi tuší, neboť trapné sexuální frustrace umístil do Čapkovské první republiky (Trapná muka) i do inscenace Láska a peníze, abych doplnila Vojtův výčet. Doba jsou pro něj jen měnící se kulisy pro to, co lidskou společností z jeho pohledu skutečně hýbe. A není to nic hezkého. Michal Zahálka píše o misantropovi, já jsem svůj pocit v nadsázce shrnula česky: možná nemá rád lidi... Většinou to bývá složitější. Ti, kdo se nás nejvíc snaží přesvědčit, že nejsme nic než pudy, sperma, ambice a sobectví, ze všeho nejvíc touží po pravém opaku. Jen se to stydí nebo bojí říct, aby je někdo nezranil.

    OdpovědětVymazat
  4. aj-vaj, já to myslel trochu jinak; nikoli, že lidé v dané (nebo jiné) době nesouložili, a už vůbec ne tak, že interpretuju období, v němž jsem nežil. vnímám to skrz obrazy, které o sobě doba nechala: média, televizní seriály, filmy nebo literaturu - v nich skutečně sexualita potlačovaná je, to mi nevymluvíte. zásadní vliv v tom nepochybně měla cenzura, resp. komunistická ideologie, která je v puritánství dost blízká vikotriánské morálce. Ale o to tu nejde; Mikulášek přece (ročník 1978 - taky nejde o svědectví) pracuje s obrazy, jež odkazují k jiným obrazům. Ti, co jste to zažili, vnímáte danou dobu prizmatem vlastzních vzpomínek, což je logické. nám ostatním zbývá Žena za pultem (když to zjednoduším:-) - zkusme to tedy aplikovat na první republiku. například nepochybuji, že nejsem jediný, kdo si ji má tendenci podprahově představovat jako černobílou.

    OdpovědětVymazat
  5. Jana Machalická16. listopadu 2013 14:43

    Vřele souhlasím, lidé se milovali a prožívali vášeň v nejhroznějších dobách, v gulagu i takřka na popravišti, v koncentrácích, v komunistických lágrech, při budování socialismu za tragikomické normalizace i a nežijeme dnes náhodou taky dost komickou a groteskní dobu - jak píše Marie ti vystajlovaní manažéři jsou stejně pitomí jako soudruzi na schůzích. Mikulášek tam chce za každou cenu mít škleb a se sexem to jde výborně, jenže je to tak strašně prvoplánové. Podle tohoto svého mustru by ale klidně mohl pojednat i dnešek. Jenže jednu věc zesměšnit nejde: láska i sex (i když jsou tyhle "kategoriie" zatraceně oddělené) je vždycky opravdová. A z obého se rodí děti a taky za všech okolností. Soudruzi nesoudruzi, v tom to není. Z toho, co jsem viděla, bych neřekla, že Mikulášek nemá rád lidi, spíš v tom vidím jistý režijní kalkul, ale přece jen bych mu přiznala, že hraje o velkém osamění, člověk uprostřed davu se mi zdá, že jeho téma.

    OdpovědětVymazat
  6. A teď jsi, Vojtěchu, narazil na spoustu paradoxů. Pokud bys soudil z dobových seriálů, tisku a filmů, můžeš mít pocit asexuality a puritánství či potlačované sexuality, neboť jako v politice, i v oblasti erotiky měla ta doba nějaký oficiální postoj, který bylo radno předstírat, pokud šlo o veřejné projevy a média. Koneckonců na uvolněné mravy měli soudruzi různé komise, které tepaly mimomanželský sex a podobně. Ale v soukromí si každý myslel a dělal něco jiného. Stejné to bylo s politikou. Tohle schizma mezi tím, co se říkalo a dělalo doma a co ve škole nebo v zaměstnání, je z mého pohledu základním rysem té prolhané doby. Ten moment veřejné a soukromé tváře je přítomný v každé společnosti, ale tehdy byl extrémní.
    A ještě k té definici normalizace jako "totality konzumního typu". Co potom žijeme dneska? Je velký rozdíl mezi ztrátou zaměstnání proto, že odmítáš tleskat soudruhovi za pindy o SSSR, a strachem, že přijdeš o práci proto, že nějakému nagelovanému MBA nepolezeš do prdele?
    Doufám, že mi nikdo nepodsune zpochybňování demokratických svobod. Jen chci říct, že podstata společenských mechanismů je v mnohém podobná a věčná bez ohledu na režim. A doufám, že tohle měl Vojtěch na mysli, když psal, jestli Šedá sedmdesátá musí byt nutně o sedmdesátých letech.
    Osobně jsem za tu inscenaci moc vděčná, protože je vidět, jak to téma silně rezonuje a vyvolává potřebu si věci vyjasňovat. Nicméně v charakteristice inscenace z čistě divadelního pohledu bych dost dávala zapravdu Michalovi Zahálkovi.

    OdpovědětVymazat
  7. Mluvíme o inscenaci, která není dokumentárním esejem o normalizaci. Vnímám ji jako asociační řetězec, pracující s některými obecnými představami.


    Jasně, ale co se děje v soukromí, za plentou, za dveřmi, je soukromé a tudíž neveřejné - o to mi šlo (koneckonců to předsálí, v němž se pohybují postavy v Šedých sedmdesátých - je zjevně veřejný , nikoli soukromý prostor). nepotlačená sexualita v soukromém životě je zajisté pěkná věc, ale "normalizace" ani "sedmdesátá léta" nejsou (jako entity) nic soukromého. Můžu si léta žit ve svém malém uzavřeném soukromém světě a vnějšku si těémř nevšímat, ať si by za oknem třeba zuřila válka (Fritzlovy děti by mohly povídat:-)



    Ano, lidé jsu trapní a zbabělí za všech situací; v této a předchozích inscenacích se tomu Mikulášee podle mě pitvorně směje a je mu z toho trochu i smutno, ale nemyslím si, že by to vyloženě odsuzoval a už vůbec ne rozebíral či pitval. Vždycky mu přece šlo o to, stavět krásné obrazy - teď už léta staví obrazy spíše nehostinné, ale svým způsobem pořád půvabné.

    OdpovědětVymazat
  8. Nikdo netvrdí, že Šedá sedmdesátá jsou dokumentární esej. Ale čím tedy podle tebe jsou? V anotaci stojí: "Prizmatem osobních svědectví, dobových zpráv a literatury vytvoříme svůj vlastní obraz doby, ve které jsme se narodili." Celou dobu nedělá většina z nás nic jiného, než že zkoumá, nakolik ten "vlastní obraz doby" koresponduje s naší zkušeností, případně nějakým obecným historickým poznáním a fakty. A co v něm dělá Hepnarová. Navíc třeba mě zajímá, v čem Mikuláškův obraz konkrétního desetiletí postihuje obecnější společenské mechanismy. A taky se vyjadřujeme k jeho divadelní formě v kontextu jiných Mikuláškových inscenací. Za sebe mám pocit, že se nutkavě opakuje, pokaždé v trochu jiných kulisách. Ty to oceňuješ, já mám pocit, že to přináší jistá rizika a navíc mě to už nudí. To všechno je snad legitimní pohled?

    OdpovědětVymazat
  9. Pane Varyši!
    Domnívala jsem se, že Váš autorský postoj "neurvalý intelektuál" je jen apartní a dovedá maska, kterou jste zaplnil mezeru na mediálním trhu. A kterou Vám kolegové spolkli i s navijákem. Po přečtení tohoto příspěvku začínám mít obavu, že jste jen pouhý deprivovaný sociopat. Opravdový intelektuál si totiž mj. uvědomuje odpovědnost za každé slovo, které vypustí z úst. Okopávejte divadelníky, buďte jejich Olgou Hepnarovou - v umění se musí počítat se vším. Ale už se, prosím, nikdy takto hloupě a necitlivé nenavážejte do nevinných obětí. Napadlo Vás, jak by se třeba mohl cítit pozůstalý po nekteré obětí, kdyby si Váš text přečetl? Upřímně - být Vašim šéfem nebo dokonce majitelem listu, kam píšete, neotisknu Vám už ani slovo!

    OdpovědětVymazat
  10. pozpátku:


    1. je to legitimní pohled, samozřejmě
    2. nudí-nenudí; k řadě Mikuláškových inscenací jsme měl zpočátku silný odpor a řadu výhrad, až postupně jsme si je oblíbil a našel si v nich inspirativní místa a virulentní myšlenky. týkalo se to zejména těch z Reduty - Elementární částice, Buržoazie, Europeana. U jiných jsme se nechal (opakovaně) unést a otázky si začal klást až pak - třeba u Korespondence V+W. a u jiných mi fascinace vydržela od počátku dodnes. Třeba Evžen Oněgin, Heda, nebo Wild at heart. Anebo ta Hůrka a Višňový sad, i když to ještě není tak dávno. to, co se Mikuláškovi vyčítá, a podle mě je v zásadě pravda, ale narozdíl od ostatních to vnímám v zásadě kladně, je ten formalismus, estetizace a soustředění se na vzuání dojem víc než na výpověď. ano, někdy to asi nudí. však divadlo je přerušovaná nuda, jak říká moje oblíbená definice:-)


    3. je mi úplně jedno, co stojí v anotaci.


    4. právě "historické" téma, pokud sám nejsi pamětník, ale máš pamětníky v publiku, bude vždycky riziko, už proto, že obvykle nepracuješ s jejich vzpomínkami a oni ti to budou vyčítat. ale i dějiny jsou individuální.

    OdpovědětVymazat
  11. ahoj Katko, dlouho jsme se neviděli.


    co k tomu říc víc, než že jsme rád, že jsem měl vždycky jiné šéfy:-)


    co by řekli pozůstalí obětí opravdu nevím (ostatně připomněl bych, že už je to víc než 40 let od té události); co říká pozůstalý po O.H. ano, a doporučuji proto vynikajcí dokument Tomáše Weinreba Všechno je sračka, zpověď někdejšího partnera Hepnarové.

    OdpovědětVymazat
  12. Váhal jsem, zda připojit svůj heretický souhlas a pochopení pro tvrdou metaforu Vojtěchovu. Byl jsem v té době v hradeckém Draku. Bolševici dělali vše proto, aby ten ostrov poezie zlikvidovali. Dodnes zvracím při vzpomínce na výslechy na "vejšce" (rozuměj STB) a též na mravnostím (šlo o jedno a totéž), kde jsem se zodpovídal ze své homosexuality, kde jsem se na všechny výzvy ku spolupráci bránil milým a neosobním "ne". A přesto jsem zde zůstal a byl částí ušmudlaného planktonu, který přežíval, namísto aby zdrhnul. A nebylo to jen jednou, co mi hlavou prolétla myšlénka - pozabíjet by nás někdo měl, včetně mne. Pozabíjet nás všechny, co jsme věděli, že v rámci sebezáchovy opět půjdeme k volbám a hodíme svůj existenční hlas komoušům do urny. Rozumím Vojťěchovi, prožívám tu krutou metaforu a nemám pražádnou touhu se zde státi pseudomoralistou. Máme máslo na hlavě všichni. Tak buťo mlčme, nebo mluvme moudře. Diskuze pod názorem Vojtěcha Varyše má cenu šlupky od buřta.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme