Zámek frankfurtského Schauspielu nejlépe charakterizuje jeho ústřední (protože byla zhruba uprostřed) scéna: v mihotu stroboskopu se potácí tři figury v lehce vytahaném jägerově spodním prádle s velkými „dětskými“ hlavami a dosti naturalisticky vyvedenými odepínacími pohlavími. Sněží, zní hlasitá nekonkrétní hluková hudba a ony postavy cosi neartikulovaně skučí a kňučí. A na plátnech po stranách jeviště skví nápis „Chci svá práva!“. Ano, okolí zámku je divné, děsivé, záhadné a všichni jsou patřičně tajemní a odcizení. Jenže to v tu chvíli víme už asi tak půl hodiny.
Zhruba tak od prvního obrazu, kdy se ony děsivé i směšné postavy objevily na scéně, začalo sněžit a vykňučena byla první kafkovská replika. Nic dalšího se za tu hodinu a něco nedozvíme, nic jiného jednotvar nenaruší. Jen ještě závěrečné poselství vyřčené nad prázdnou scénou, jíž ony bytosti s burácivým smíchem (a dokonce doslovným popadáním se za kašírované břicho) opustily: v okolí zámku není nic jisté, zvláště dorazíte-li o půlnoci a neohlášeni. To prý tajemníky s „nejistou příslušností“ spolehlivě zmate. Nejen je. Divák si třeba může lámat hlavu, proč je to Frída, kdo „osouloží“ zeměměřiče K., nebo proč tento nešťastník zaujímá po celou dobu velmi vyzývavé a frajírkovské držení těla (vyosený postoj, jedna ruka v bok, druhá se volně klátí, „brada“ lehce pozdvižená…). Bude-li tedy mít chuť. Já ji, přiznávám, mnoho neměl, protože pitomější a okázalejší kafkovskou ilustraci jsem už dlouho neviděl.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme