foto Michaela Škvrňáková |
Inscenace je scénicky střídmá; bílá, "nemocniční" plocha jeviště zvýrazňuje čistotu jejího tvaru. Obvyklé ironizující, shazující vtípky zde tentokrát slouží jako zpříjemňující, uvážlivě podávané koření, nikoli jako základní ingredience práce. Jediné, čeho lze litovat, je tak fakt, že se režisér nevzdává další tvůrčí konstanty Depresivních dětí: interaktivity. Bez interkativního intermezza, po němž následuje poslední z příběhu světců, by inscenace sice byla o dvacet třicet minut kratší a její celková struktura by se možná jevila jako poněkud jednoduchá a prostá, ale vůbec by to, myslím, nevadilo. Naopak: inscenace by se stala sevřenější a dojem z ní by se zintenzivnil.Depresivní děti udělaly Martyriem viditelný krok k plnohodnotnému profesionálnímu statusu.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme